Panika na Nově. Policie jde po lidech, kteří stahovali filmy!

0

Minulý pátek byla v hlavních zprávách reportáž pánů Tomáše Hauptvogela a Tomáše Vaníčka o tom, že policie vyšetřuje případ 60 Čechů, kteří si stáhli film. Zprávy i videoreportáž je na TN.cz, takže si je určitě prohlédněte.

Přepis videoreportáže

Zde najdete alespoň přepis, ve které najdete výpovědi vyšetřovatele případu, zástupce Národního centra bezpečnějšího internetu a Petra Jákla, spolumajitele společnosti JBJ Film – producenta filmu, který Jákl zároveň zrežíroval. 

Vyšetřovatel případu: „Povětšinou se jedná o mladší lidi, ročník tak 84, 87, 89, 90.

Pavel Vichtera z Národního centra bezpečnějšího internetu: „Z pohledu toho, kolik lidí si stahuje dnes díla chráněná autorským zákonem, je to jenom zrnko prachu.

Reportér: „Je to první tak rozsáhlý případ, kdy policie stíhá větší počet lidí za tzv. domácí stahování. Běžně jde po větších rybách, jenže v případě Kájínka se o hon na piráty zasadili i producenti filmu. I tak prý přišli až o 15 milionů korun.

Petr Jákl: „My jsme zvolili, že jsme na začátku vlastně objednali tým lidí, kterej se tím zabejval, a jakmile byly první uložení Kájínka na internetu, tak byly okamžitě zaregistrovaný ty IP adresy.“ osmiletá trestní sazba.

Reportér: „Policie i producenti film tím ale honbu za internetovými piráty neskončili. Už teď mají vytipované další diváky, kteří za příběh českého trestance nezaplatili, a místo lístku do kina dostanou účet u soudu.

Kájínek ztratil vinou pirátství 140 000 diváků

Všimněte si, že všichni mluví o stahování, reportér dokonce o tzv. domácím stahování! To je něco jako takovéto domácí žvýkání, jako bylo v reklamě? Právní dokumenty tento pojem neznají, Google také ne.

Až Jákl naznačil, že se nejspíš mluví o sdílečích, tedy těch, kteří film na internetu vystavili. Ve spolupráci s českými filehostingovými službami tak mohli reálně získat i IP adresy. V případě jiných distribučních kanálů by to měli mnohem těžší.

Je nutné připomenout, že Nova byla hlavním partnerem snímku Kájínek, takže měla sama zájem na co nejvyšších tržbách. Jestli se tento zájem přenesl i do reportáže, to netuším. Ale rozhodně je zpráva podána špatně, vyvolává paniku v těch, kteří stahují.

Dále se mluví o škodě 15 milionů korun. Kájínek byl v kinech od 5. 8. 2010. Podle Unie filmových distributorů měl 790 792 diváků a tržby 83 495 208 Kč. Průměrná cena lístku je tak asi 105 Kč. Při této škodě tedy nepřišlo do kina 142 857 lidí. To znamená, že alespoň tolik jich muselo přijít do kina, aby to JBJ Filmu „hrálo v Excelu“. Nebo možná dvakrát tolik, protože polovina tržeb zůstává kinům, půlka jde producentům. Pak už by měl Kájínek jednu z nejvyšších návštěvností v historii ČR.

Už teď mají vytipované další diváky, kteří za příběh českého trestance nezaplatili, a místo lístku do kina dostanou účet u soudu.“ K nečemu podobnému u českých soudů zatím nedošlo a kvůli stáhnutí filmu po lidech nikdo nebude platit. Tomu říkám třešnička na dortu.

Reakce Novy a odborníků

Kvůli zprávě jsme už minulý týden kontaktovali tiskové oddělení TN Nova. Na e-mail nikdo neodpověděl. Oslovili jsme také Jakuba Michálka, člena České pirátstké strany, který se zabývá právními otázkami strany. Rovněž bez reakce.

Až právník Mgr. Matěj Myška, který v nedávném Hyde parku vzodoroval předsedovi Pirátů, odpověděl jen krátkou notickou. „Domácí stahování je opravdu velmi vágní pojem – rozhodně tím asi mysleli spíše sdíleče, snažili se asi nejspíše lidi zastrašit.

Můžeme stahovat?

Vzhledem k dírám v českém autorském zákoně zvláštní pravidlo (§ 30) si můžeme (fyzická osoba) vytvořit kopii pro vlastní potřebu, přitom ani nemusíme vlastnit originál (tedy film či hudbu můžeme stáhnout). Jedním z předpokladů vytvoření vlastní kopie je zveřejnění předmětného díla, tedy jeho premiéra na našem území. Nemáme žádné informace, že by Kájínek unikl před premiérou.

Před § 30 je ale ještě důležitý § 29 – tzv. třístupňový test, který říká.

Omezení práva autorského jsou dovolena jen ve zvláštních případech stanovených v tomto zákoně; nesmějí být vykládána způsobem, který by narušoval běžný výkon práv autorských a který by byl neospravedlnitelně na újmu oprávněným zájmům autora.

Dovolíme si zde citovat práci pana Myšky.

První podmínka, tedy, že výjimky lze aplikovat pouze ve zvláštních případech, bývá v zemích kontinentální evropské právní kultury často splněna právě jejich zákonným zakotvením.

Druhá podmínka, tedy že dovolené užití díla v rámci aplikované výjimky není v rozporu s běžným způsobem užití díla, je v podstatě ekonomickým kritériem. Nelze jej ovšem chápat zjednodušeně. Ze samé podstaty exkluzivních autorských práv je totiž každé neautorizované užití díla v rozporu s běžným užitím díla. V rámci druhého kroku je, dle Dobeše, nutno zkoumat účinky výjimky na relevantním trhu. Tedy zda „rozmnoženiny vytvořené pro osobní…vstupují do soutěže s rozmnoženinami schválenými autorem takovým způsobem, že dochází ke ztrátě podstatných výnosů na straně autora.

Třetí stupeň stanovuje, že užitím díla v rámci výjimky nesmí být nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. Jedná se tedy o vyjádření principu proporcionality. V rámci testování tohoto kroku musí být zkoumáno, zda je zásah do autorových práv odůvodněný a ospravedlnitelný zájmy společnosti a zda je přiměřený a nezbytný. Tento krok je, poněkud překvapivě, zařazen až za ekonomickým kritériem obsaženým v druhém kroku.

Je patrné, že třístupňový test představuje v současné době nejproblematičtější limit dovolenosti institutu rozmnoženiny pro osobní potřebu a to zejména vzhledem ke svojí poměrně nejasné formulaci. I přes ni však je schopen okruh případů, kdy lze bezproblémově aplikovat tuto výjimku, drasticky omezit. Otázka, jak jej vhodně přeformulovat tak, aby více vyhovoval „digitálnímu prostředí“, je řešena v závěru tohoto příspěvku.

Onen třístupňový test se stal součástí stockholmské revize Berné úmluvy v roce 1967, proto dostatečně nepokrývá současné potřeby a technologie, a proto z něj plyne tolik nejasností. Ani soudy a právníci se v této otázce neshodnou, však také ještě nikdo nebyl kvůli stahování, byť i nezveřejněného díla žalován. Obviněni byli vždy ti, kteří soubory sdíleli.

Je jasné, že stahování, ač může být z hlediska práva čisté, je zatíženo právě tím, že na druhé straně byl pirát, který protiprávně nějaký film/ hudbu uložil. Ale dokud platí tento zákon, je většina stahovačů v bezpečí, což je zřejmě případ Kájínka. Jen na Nově chtějí vyvolat paniku. Případně neví, kdo je pirát, sdíleč a stahovač.