Virální video: za málo peněz hodně zábavy

Natalia Sadness – největší videoblogerka

„Čekáte, jak z auta vystoupí celebrita, ale vidíte úplně obyčejnou teenagerku. Najednou se cítíte téměř zklamaní.“

Takhle líčí redaktor Luděk Staněk na stránkách Reflexu setkání s víceméně obyčejnou (jakkoliv se vyhneme pejorativnímu nádechu tohoto označení) dívkou žijící svůj obyčejný život, momentálně dost ovlivněný pubertou, která ovšem pohnula ledy českého internetu tím, že tento život stylizovala, vměstnala do několikaminutového videa a pod pseudonymem Natalia Sadness připíchnula na YouTube. Její nejsledovanější video zaznamenalo téměř jeden milion návštěv, což je číslo na české poměry minimálně úctyhodné.

Na fenoménu Natalie Sadness je dobře vidět několik výrazných atributů tzv. virálního videa – mezi dva nejtypičtější patří jednoduchost tvorby a šíření (jednoduchost co do technického provedení a realizace), která je ovšem spojena s nelehkým a často dosti nejednoznačným úkolem zaujmout „ty na druhé straně drátu“ (tj. náročnost co do prvotní ideje a promyšlení celé akce), která může být rovněž spojen s faktorem náhody (což je s největší pravděpodobností i případ výše zmíněného teenagerského videa).

Internet posouvá hranice, nebo je spíše smazává, a to, co, si mohli s informacemi dovolit jenom ti nejmocnější z mocných, se postupem času stalo tak jednoduché, jak jen zapnutí webkamery může být. Specifický digitální prostor odstraňuje bariéry nejen prostorové a časové, ale v neposlední řadě i ty symbolické. Stejně, jako jsme se (resp. naši rodiče a prarodiče) dozvídali rady ohledně našeho konzumního života z televizní obrazovky od neomylné postavy pana Vajíčka, dnes nám (a stotisícím dalších lidí) stran volby nového pracího prostředku může poradit třeba soused z protějšího domu – tedy pokud bude mít a) nápad, b) promyšlenou distribuci po síti a c) štěstí trefit se do vkusu spotřebního publika.

Co je na videu vlastně virálního

Název virálního videa vychází z principu jeho šíření – exponencionální předávání odkazů na videa je totiž analogické předávání virového onemocnění: každý další nakažený je potenciálním nosičem, takže od prvotního nositele (resp. producenta videa) se nákaza dále šíří pyramidovým efektem.

Na rozdíl od viru však u videa ještě přenos není zaručen automaticky – další šíření je zcela volitelné a závisí plně na rozhodnutí příjemce videa (které samozřejmě může být ovlivněno podvědomými činnostmi). Pro producenty virálního videa je tedy zásadní otázka: „Jak to udělat, aby uživatel, který video shlédne, jej poslal dál svým známým“.

Exkurz do historie marketingu

Ačkoliv o virálním videu se v široké veřejnosti mluví teprve v několika posledních letech, způsob distribuce reklamy prostřednictvím kanálů sociálních sítí (zde máme na mysli sociální síť jakožto síť kontaktů určitého jedince – např. přátel, rodiny apod., nikoliv digitální sociální síť, jako je např. Facebook) není v marketingu nic nového. Obecně hovoříme o síle tzv. WOM (Word Of Mouth) neboli mluveného slova, kde nejprostším způsobem šíření značky je tzv. „šeptanda“ neboli šíření informace neoficiálními kanály sociální sítě.

Guerilla a community marketing

Vedle virálního videa spadají do kategorie WOM ještě např. aktivita tzv. guerilla marketing (nízkonákladová forma propagace na hranici etiky a legality – u nás např. samolepková „vajíčková“ kampaň proti Paroubkovi nebo „sprejerství“ na nelegálních plochách.) nebo community marketing (podpora fanouškovského přístupu k labelům, přijímání do klubů – zákaznické karty). Virální video je pak jen způsob „šeptandy“, který pro svoje šíření využívá zprostředkujícího média – tedy internetu.