S čerstvým čajem jsem usedl za monitor, chopil jsem
pracovní pomůcky a začal promazávat spam, odpovídat na někdy až příliš vlezlé
dotazy zákazníků (to zkouší, co vydržím?) a celkově třídit poštu. V tom se
ozval zvonek u příjmu zakázek.
Přišla paní (nazývejme ji třeba Lucka), zřetelně si
vybavuji, že jsem jí před nedávnem instaloval nový notebook. Ano, ten notebook,
co drží v ruce. A máme tu reklamaci, nejneoblíbenější práci technika.
Lucka k nám pro počítače chodí již léta, díky tomu vím, že tomu moc
nehoví, nicméně počítač k práci potřebuje, dokonce je na něm závislá. Je
jí lehce pod čtyřicet, zhruba dvakrát tolik váží a vůbec vypadá jak klasická
selka (krev a mlíko, hlavně to mlíko, jestli mi rozumíte).
Touchpad
„Nejde to hejblátko pod klávesnicí, ten, jak se to, tučpad.“
Nejsem idiot, je mi jasné, že myslí touchpad (krásně to slovo vyslovuje, také místo „aj tý“ říká „ý tý“). Bez větších obstrukcí reklamaci přijímám.
Touchpad vlastně funguje, jen při psaní textu čas od času kurzor poskočí o pár
řádek výš a text se poté zapisuje jinam, než kam Lucka zamýšlí.
Jak jsem již předhodil, Lucka není v technice příliš
kovaná a tak jsem se rozhodl, že notebook před odesláním zapnu a ověřím
existenci závady. Snažil jsem se předejít trapasu, kdy dodavatel prohlásí, že
je vše v pořádku a stačilo třeba jen přeinstalovat ovladač.
Položil jsem notebook na stůl, půl dne na něm brouzdal,
odpovídal na e-maily, závada nikde. Preventivně jsem přeinstaloval ovladač a
zavolal Lucce, ať si svého pomocníka vyzvedne, závada se neprojevila.
Trochu zmatená si jej vzala, vědoma si své nízké počítačové
gramotnosti však nehnula ani brvou, při protestech by jí stejně rychle došly
argumenty.
„Ten tučpad furt blbne!“, první věta, kterou jsem uslyšel při
příchodu do práce, hned mezi dveřmi. Zaskočila mě, oči jsem měl ještě zalepené
ospalky. Opět stejný popis závady. Jelikož jsem se odmítal dalším řešením již
zabývat, přislíbil jsem okamžité odeslání k dodavateli.
Návrat z reklamace
Uběhlo dlouhých čtrnáct kalendářních dnů, než se počítač
vrátil z reklamace. Během těchto dvou týdnů jsem měl dvanáct telefonátů s Luckou,
jestli už náhodou není u nás. Ano, volala i v sobotu, byla ale hodná,
obtěžovala až v devět ráno.
Výsledek reklamace: „Reklamace
se neuznává, závada se neprojevila. Provedena reinstalace OS z Recovery Partition.“
Já věděl, že si ten klon disku mám udělat, ta by skákala
alespoň pět metrů vysoko, kdyby jí to všechno smázli. Naklopil jsem zálohu,
zavolal Lucce. Zprávu nesla celkem nelibě, tak jako všichni, kterým není uznána
reklamace.
Já měl ale radost, moje zjištění bylo potvrzeno a já se měl
o co opřít. Jenže hned další den stála Lucka u přijímacího pultu a netrpělivě
podupávala nohou, můj pozdní příchod do práce tak nabral další rozměr. Šéfovi
to vysvětlím, ale co Lucka, moje nová noční můra?
„Ne. Nejde to. Udělejte s tím něco.“ říká ta na první
pohled milá paní (na ten druhý už to tak příjemné není, a co teprve na třetí).
V hlavě mi proběhlo několik nevlídných slov, nakonec jsem se udržel,
notebook zapnul a požádal jí, ať mi na místě něco napíše a ukáže závadu, že jí
budu koukat přes rameno.
Stáli jsme tam jako blázni skoro půl hodiny, paní Lucka za tu
dobu napsala asi tři řádky textu (jistě, ve stoje se mi taky píše blbě, ale tři
řádky za půl hodiny?). Po pár minutách jsem chtěl prohodit něco ve stylu: „Možná
se kurzor nudí a tak si pobíhá po obrazovce, aby zkrátil dlouhou chvíli mezi
písmenky.“ Neřekl jsem to, jsem taktní.
Paní to odbyla se slovy, že se mě počítač asi bojí, tak to
teď neudělá. Po neúspěšném předvedení problému taky trochu změkla, pochopila,
že jí reklamaci nemůžu uznat, když závada prakticky neexistuje. Dohodli jsme
se, že až se to začne zase dít, dojedu k ní do firmy, beztak tam musím jet
zkontrolovat zálohy. S úsměvem na rtech jsem prohodil cosi o „lokální
závadě“, oba jsme se zasmáli a šli každý po svém.
„Už to dělá zase, pojeďte honem.“, křičí na mě celá
rozevlátá radostí do telefonu. No to jsem si přece nemohl nechat ujít, sedl
jsem do auta a za hvizdu pneumatik vyrážím na záchrannou misi do světa (ve
skutečnosti jsem v klidu dopil čaj a přátelsky poklábosil s kolegou).
Do kanceláře jsem se dostavil s vážnou tváří, odcházel
jsem však s nesmazatelným úsměvem na rtech. Opět jsem si stoupnul za Lucku
a těšil se na odhalení závady. Moje přítomnost přilákala nemalý hlouček
Lucčiných kolegyň.
Ačkoliv seděla na židli, nasadila přibližně stejné tempo,
které předvedla ráno. Vždy po dvou slovech zamžourala očima do textu, nadávala
u toho, že si už musí dojít k tomu očaři, že už prd vidí. Tu náhle došlo k projevení
závady!
Nebudu lhát, málem jsem padnul do kolen, jen málo chybělo,
abych nevybuchnul smíchy! Vždy, když se paní Lucie nahnula k notebooku,
aby zaostřila na text, její poněkud nadměrně vyvinuté poprsí dosedlo na desku
notebooku a ujelo jí s kurzorem.
No a teď jí to vysvětlete!
