Kultura neodkazování: novinářská etika stranou (blog)

0

Metoda Tojemoje, Metoda Puzzle

Na začátek se přiznám, že tento článek/blogpost mám v hlavě už několik let, ještě než jsem se začal psaním živit. Byl také jedním z důvodů, proč jsem do tohoto vlaku nastoupil a také jedním z bodů, které jsem si vytyčil, když jsme loni rozjížděli Cnews. Ano, už to bude rok.

Novináři jsou totiž hyeny, zloději myšlenek i produktů. Při své práci zneužívají těchto cizích nápadů a vydávají je za vlastní. Nelze nepřipomenout starý vtip s opravdovým významem zkratky Ctrl+C (cizí) a Ctrl+V (vlastní). Takhle jednoduše to probíhá. Zkopírovat cizí obsah tak, aby se (v lepším případě) tvářil jako vlastní a aby to původní autor či čtenář nepoznal.

Na každé škole žurnalistiky studenty učí, že data se mají ověřovat z více různých zdrojů. Tento model už dnes nefunguje, protože online média na to zkrátka nemají čas. Výjimkou jsou investigativní reportáže, které se připravují dlouhodobě, ale o nich dnešní blogpost nebude. Dále se učí, že každá převzatá informace se musí řádně odcitovat a uvést původní zdroj. To už v online světě fungovat může a navíc daleko lépe, než v tom analogovém, tištěném. Protože HTML.

A o tomhle dnes budu psát. Tato pravidla jsou totiž dnes mnohými ignorována. První impuls k sepsání mi dal výborný článek Martina Malého na Zdrojáku, který psal o „Kultuře neodkazování“. Část nadpisu jsem převzal, byť téma je trochu jiné. Martin se věnoval převážně blogům, já se po svých zkušenostech zaměřím na profesionální autory. Tedy na ty, kteří by měli jít příkladem a odkazovat.

Abyste pochopili, o čem dnes mluvím, zde jsou tři příklady, jak dnes novinařina funguje. Z počátku se budu věnovat pouze IT, protože je mi nejbližší a nejvíce ji sleduji.

Metoda Tojemoje

Firmy o sobě dávají vědět tím, že neustále posílají nadšené tiskové zprávy z pera svých PR zástupců. Ti produkt vychválí, záměrně neuvedou chyby a leckdy lžou i těch pozitivech. Jedná se vlastně o reklamu.

Autor si danou tiskovku prohlédne ve firemním mailu, očeše o největší superlativy a vydá jako vlastní článek či bleskovku.

K tomuto chování má sklon většina. Začínající autoři obvykle nejsou tolik důslední ve filtrování původních informací, ti zkušenější už většinou ano. Stále se ale jedná o cizí text a myšlenky, které by měly být odkazovány, protože nepocházejí z hlavy novináře. Tento typ je nejméně nebezpečný, protože tiskovky jsou určeny k otištění. Jenže autor, který se pod ní podepíše, už je za celý obsah zodpovědný, i když tiskovka lže. Je to dle popisu jeho výtvor.

Vznikají tak směšné situace, kdy papouškuje cizí neověřený nápad, který je úplně nesmyslný. Typickým příkladem je nedávná aféra organizace BSA, která opět informovala, jak se ve firmách a domácnostech zvyšuje míra pirátství a jak tyto osoby dostávají soudní obsílky. Viz třeba nedávný článek na iDnesu. O původním zdroji ani zmínka, invence autora žádná, kontext žádný. Hlavně, že se to čte, i když autor píše kraviny.

Závažnějším typem je, když autor přetiskne celou původní zprávu slovo od slova. Třeba Filip Kůžel tento týden na Živě jen překopíroval úplnou tiskovou zprávu Telefóniky O2 (zde) o novém VDSL internetu. Vlastní výjimečnost pak potvrdil ještě jednou, když ten stejný text uvedl na Mobilmanii. Samozřejmě ani neověřil fakta, že web pro ověření dostupnosti VDSL ještě není funkční.

Pro tyto účely mají zpravodajské weby sekci Tiskové zprávy. Ale vložit jej mezi běžné články s falešným autorem? Nepřípustné. Je to pouze neoznačená reklama, ke které se hlásí člen redakce.

Jako z toho ven

Na tiskovou zprávu stačí odkázat (firmy je ukládají i na web), případně jen do zdrojů uvést, že se jednalo o tiskovou zprávu. Jinak je text obyčejnou krádeží. Dobrý autor doplní zprávu o vlastní zkušenosti nebo ji zasadí do kontextu. To je jeho přínosem (a také se to od něj očekává) a za tohle může být oslavován.

Metoda Puzzle

Tento druh je zřejmě druhý nejrozšířenější. Představte si téma, třeba popis technologie Wi-Fi. Autor začne tím, že si najde hrubou osnovu na Wikipedii – především data vzniku a jiné formální informace o původu. V textech specializovaných magazínů si najde profesionálně vytvořenou verzi toho samého, o čem píše, část věcí použije. Pomocí Googlu zase najde nějaké obrázky z dalších webů, na YouTube udělá to samé s videem. A pak to nějak „splácá“ dohromady.

Jednotlivé díly skládačky nejsou jeho, ale o tom nikoho nezpraví. Důležitý je podle něj výsledek.

Zde je typickým příkladem třeba Karel Javůrek. Články jsou čtené i čtivé, ale bez pokory a zanechání kreditu těm, bez kterých by to nikdy nenapsal. Viz třeba víkendový http://vtm.zive.cz/aktuality/uz-je-to-tady-cip-v-mozku-a-ovladani-pocitace-myslenkou

Kdysi dávno jsem s ním vedl na toto téma kratší diskuzi. Odpovědí bylo, že nechce dělat návod (zanechávat indicie) konkurenci. A já naivně myslel, že se píše pro čtenáře.

Subjektivně se mi zdá, že nejvíce pravidla odkazování porušují na Technetu a Mobil.cz (součástí iDnes.cz). Autoři se podepíšou pod cokoliv. Čím větší médium, tím více ignorace.

Metoda ASAP, Metoda z hovna bič, Metoda manipulace

Metoda ASAP

Tohle je trochu úsměvné, ale všiml jsem si toho hlavně v poslední době. Někdo jako první přijde s tématem (o kterém se běžně nepíše, nebo už má starší původ) a vzápětí o tom napíše konkurence.

Motivem pro mě byla nová pravidla RapidShare, o kterých jsem napsal jako první na světě (samochvála smrdí, ale Google mi to potvrdil). V té době jsem měřil, za jak dlouho budou reagovat ostatní, neboť se jedná o dost výživné téma. Navíc k takovým událostem nikdo neposílá tiskové zprávy, takže si to žádá větší aktivitu novináře.

Inu, půl dne po Cnews o tom psal David na Živě a až pak reagovala také Lupa. Že by si té krátké noticky na webu RS všimli tři lidé z nezávislých redakcí Česka, když ani zahraniční weby o této události neinformovaly? Spíš jsem pojal podezření, že někdo od někoho opisuje.

Nejvíce toto hašteření pozoruji mezi Lupou, Živě a Technetem. Ale zatím jsem se neodhodlal k hlubší analýze a důkazům. Takže jsem nic neřekl a počkejte si třeba na příště.

Starý případ

Ale jeden příklad jsem v šuplíku měl. Ještě za mého působení na ExtraHardware jsem společně s Lazarem vytvořil detailní zprávu o podpoře hardwarové akceleraci při přehrávání videa ve Flashi.

http://extrahardware.cnews.cz/full-hd-videa-ve-flashi-gpu-akcelerace-konecne-tady

http://extrahardware.cnews.cz/kauza-ati-vs-flash-player-101-den-pote

Zanedlouho se objevila na PCTuningu stejná zpráva, která údajně vycházela z podobných testů na Anandtechu. Jenže ani mistr Anand (článek pojal trochu jiným způsobem) nedošel ke zjištěním jako my, nebo je v textu alespoň neuvedl. Jenže na PCTuningu byly naše informace a Mirek Kočí ještě navíc průhledně screenshotoval na stejném videu na YouTube (jedno z miliardy :-)).

http://pctuning.tyden.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=15513&catid=1&Itemid=57

http://pctuning.tyden.cz/component/content/article/1-aktualni-zpravy/15533-flash-player-10-1-uspesny-reparat-amd

Ale to už je starý případ, od té doby už zmíněný magazín pracuje s informace mnohem lépe. V paměti mi přesto zůstává, protože jsem s tím měl dost práce.

Parádičky na závěr

Ale aby to nevypadalo, že pouze pranýřuji konkurenci (což nebyla motivace k článku), existuje i několik autorů, kteří se nebojí odkazovat. Pochvalu si určitě zaslouží Jiří Peterka z Lupy, Kuba Čížek ze Živě, redakce DIIT.cz nebo linuxových/OSS magazínů Root či LinuxExpres.

Kromě tří hlavních směrů kopírování a jejich kombinací jsem si všiml ještě několika úkazů.

Metoda z hovna bič

Občasně kontroluji spam, který mi chodí do schránky na Seznamu. A na hlavní stránce jsou boxíky Novinky.cz, Sport.cz a Super.cz. Kromě posledního bulvárního plátku se dvě první média považují za seriózní. Nedokážu posoudit, jestli jenom je to kvalitou obsahu, prací s informacemi, nebo pouze tím, že píšou o všem, takže logicky musí být vážené.

Jak už bylo řečeno, u specializovaných magazínů se s odkazováním příliš nemazlí. Pro velká všeobecná média už je to úplné tabu.

Zdaleka největší prasárna je, když redaktor sebere video z YouTube, napíše k němu úplně nesmyslnou vatu a omáčku a před video ještě umístí nepřeskočitelnou reklamu. Tohle už se neodkazování týká jen trochu, autor musí probudit mozek a nějaký text vymyslet, i když to bude ptákovina. Tento problém má i odborná označení: „vaření z vody“ nebo „pletou z hovna bič“.

Příkladem je třeba tato zpráva o papouškovi na stěrači auta. Ale dejme tomu, že některé čtenáře taková blbůstka zajímá a pobaví. Jenže pak je tady Sarah Whiteová, studentka psychologie, která se při terapiích svléká do naha. Přitom to byla pouze vykalkulovaná reklama, která se virálními kanály dostala až do médií, kde ji novináři se vší vážností přebrali. Ona totiž Sarah už pracovala jako nahá programátorka, viz pěkný rozbor Martina Hassmana. Ale namočeny v tom nebyly pouze Novinky, nachytat se nechaly i zahraniční média, rychlým googlením třeba DailyMail.

Přitom stačilo pouze odkázat na původní zdroj a nechat pozornému čtenáři indicie, dle kterých by si dohledal více. Jenže co kdyby náhodou takový šťoural přišel na to, že Novinky píšou hovadiny?

Metoda z Hovna bič staví na jedné kusé informaci (video, fotografie, SMS…), ke které autor domyslí příběh jen jako vatu k oné informaci.

Metoda manipulace

Kapitolou samou pro sebe je amatérský do-všeho-se-motá-magazín DDworld.cz. Nehledě na to, že amatérský není (je dotován reklamou, zanecháváním zapůjčených produktů apod.), jedná se o laický magazín (šéfredaktor je profesionál, ale nikoliv odborník; maximálně specialista). Tamní obsah kombinuje první tři body, vaření z vody a ke všemu ještě manipulaci.

Příkladem budiž tento test grafických karet. Jan Stach (šéfredaktor) posbíral grafy a další informace z cizích stránek, napsal k nim vlastní omáčku. Přitom ale vybíral pečlivě tak, aby test vypovídal v neprospěch jednoho daného produktu a neukázal jediný graf, kde by výkonnostně vedl (v jiných grafech z testů, odkud Stach kradl, ale takových bylo mnoho). Z těchto tendencí pak čtenářům předkládá závěr.

Ale DDworld mám rád ještě z jednoho důvodu. Do citací/zdrojů umisťuje dost často i sám sebe. A já myslel, že rekurzi budu potkávat pouze v programování :-).

Strach, ignorace a malost

Strach, ignorace a malost

Nejsem si jistý, odkud neochota odkazovat přišla. Zřejmě je to přežitek z tisku, protože v novinách a časopisech není prostor. Jenže na webu místo je, samotné médium je hypertextem, takže se ony odkazy předpokládají.

Zatímco v tisku seriózní média uvedou např. „Zdroj: Wikipedia“ v online světě mohou zadat konkrétní adresu na původní článek, soubor…

Napadly mě čtyři důvody, proč tak nečiní

  • Lenost autora
  • Strach z toho, že autor bude označen za plagiátora
  • Nechtějí tvořit vodítka pro konkurenci
  • Vyhledávače

Poslední důvod je největší. Tím, že se na stránce uvede aktivní odkaz, odešle se jakýsi kredit na původní zdroj. Tyto kredity jsou pak jedním z prvků, které vyhledávače využívají k řazení výsledků. Takto funguje třeba PageRank u Googlu, ale i jiné algoritmy. Weby tedy nechtějí tímto způsobem podporovat cizí práci, protože jim budou zlepšovat renomé.

A když už náhodou odkážou, tak rozhodně ne na přímou konkurenci, která se zprávou přišla jako první. To se týká hlavně českých webů, ty zahraniční nemají problém odkazovat na soupeře. Český web s odkazem na další český je spíše výjimkou.

Úspěch se nepromíjí

Tématu se dříve věnoval také Vláďa Janeček ze SuperApple.cz. Ten loni jako první potvrdil vysoké rozlišení displeje iPhonu 4. Dřívější střípky ze zahraničí předtím všichni přebírali jako vzteklí, ale když se něco povedlo u nás, zůstalo to bez odezvy. Abych si přihřál polívčičku, my o tom psali i s odkazem.

Ale je úplně jedno, jaký je důvod neodkazování, protože tak jako tak je špatné. Novinařinu sice vystudovanou nemám, ale jakési vysokoškolské vzdělání jsem utrpěl. Tam nás učili, že všechno, co není z naší hlavy, máme citovat. Ale jsem toho názoru, že na webu nemusíme být tak akademičtí a odkazovat normovaným způsobem. Prostý link stačí, informace u autorovi, datum citování apod. nejsou podstatné.

Odkazování ale není důležité pouze s ohledem na původní autory, ale především kvůli čtenáři. Ten má právo dozvědět se původní fakta, surová data, která může analyzovat sám, nikoliv pouze přebírat závěr a myšlenky autora. Ty nemusí být vždy správné, ať už vědomě (příklad Jana Stacha) či nevědomě (případ nahé psycholožky).

Jak vypadá ideální profík

Opravdový profesionál se nebojí přiznat, že všechny střípky nejsou z jeho hlavy. Tím, že odkáže na práci druhých, přitom nedokazuje to, že tématu nerozumí a jen kopíruje, ale to, že má „velký záběr znalostí“ a svá tvrzení může něčím potvrdit. Takovými autory jsou už třeba zmíněný Jiří Peterka publikující na Lupě nebo Pavel Tišnovský píšící pro Root.cz. Plus další, které jsem nejmenoval, ale v mém popisu se vidí.

Ti jsou skutečnými autoritami a mistry klávesnic. Malý český človíček, který pravidla odkazování ignoruje, je srabík, zloděj, chamtivec nebo prostě jen vůl.

Častou výmluvou je, že ukradený článek psal nový nezkušený autor. Od toho je ale šéfredaktor, aby si své lidi pohlídal. Ten už zkušenosti mít musí. Takže pokud pod jeho očima projde takový článek, je to problém. Pokud takový článek produkuje sám, je to opravdový průser.


Všechny články, osoby a další předměty zmíněné v článku byly skutečné. Při psaní nebylo ublíženo žádnému zvířátku, až na potrefené husy. A také znovu připomínám, že jsem vycházel ZE SVÝCH zkušeností s pozorováním několika médií věnujících se IT. Nedělám si ale iluze, že to v ostatních oborech chodí jinak.

Ohodnoťte tento článek!