Nou mór fotos, plís (blog redaktora)

0

Na výstavu CeBIT v německém Hannoveru se nesjíždějí jen věhlasné společnosti z oboru, velkou část prostoru v halách zabírají stánky asijských výrobců všemožných udělátek. Nebudu vám nic nalhávat, většinou se jedná o již od pohledu nekvalitní výrobky, občas se ale jako perla v moři objeví něco použitelného s šancí na úspěch.

Asijští výrobci měli letos na CeBITu vyhrazený prostor nazvaný „Golden Mall“, volně přeloženo jako zlatá pasáž (lepší překlad mě teď nenapadá). Prolézání tohoto blešího trhu jsem původně chtěl věnovat jen slabou půlhodinku a více se soustředit na přeci jen zajímavější části veletrhu. Nasadil jsem sluchátka do uší (abych nemusel poslouchat každého obchodníčka, kolem kterého projdu), připravil fotoaparát a jal se hledat skrytý poklad.

Tu speciální pouzdro na iPad, tu externí blesk na iPhone, tady externí displej s klávesnicí pro Samsung Galaxy S II a všudypřítomné předměty s motivem „Hello Kitty“. Už jsem to chtěl vzdát a otočit se zpět, jenže jsem zjistil, že na mých zádech již není jen batoh s notebookem, ale visí na něm také deset neodbytných Asijců.

repro bez repro

Jediná cesta tedy vedla vpřed. Na moment jsem se zastavil u obrovského stánku se všemožnými reproduktory, které fungují pod vodou, nebo neobsahují žádnou membránu a hrají jen při styku s podložkou. Měli tam také sluchátka, která se nestrkají do uší (více informací najdete v článku na Extra PC: Sluchátka s vojenskou technologií napálí hudbu rovnou do hlavy).

repro bez repro

Když jsem se otočil, zahlédl jsem jakési miniaturní bezdrátové klávesnice s malým touchpadem. Vzhledem k tomu, že něco takového sháním domu již spoustu let (abych mohl ovládat počítač i z postele, když se dívám na film), neváhal jsem a šel jsem se okamžitě podívat.

Začal jsem fotit některé povedené modely, když tu ke mně přiskočila asijská dívenka a začala mluvit. Produkt mě zaujal, tak jsem sundal sluchátka a chtěl jsem započít rozhovor (zejména mě zajímalo, jestli firma dováží i do Evropy), takže jsem ji slušně pozdravil a poprosil ji, aby mi zopakovala, co má na srdci.

A to byla zásadní chyba, záhy jsem totiž zjistil, že slečna nemluví, ale křičí! Hulákala na celé kolo „No more photos, please!“, tak jsem se tak chvilku rozhlížel, jestli někde nevisí nějaká cedule, že bych jim bleskem vyplašil ještěrky – nevisela. Tak jsem se zeptal, proč tedy nesmím fotit a trochu se začal ohánět presskartou (měl jsem ji pod mikinou) v domnění, že ji uklidním a budu si moci konečně nafotit těch pár klávesnic.

Sunday

Díváním se na tuto fotografii pravděpodobně kradete know-how

Sunday

O mnoho menší žena se mi snažila vysvětlit, že se jedná o jejich know-how, a že produkt není určen k focení běžnými lidmi. Tak jsem jí znovu ukázal presskartu. Ona zopakovala poslední větu. Můj zájem o produkty firmy prudce klesl, ale přeci jen jsem si neodpustil jí říct, že toto je výstava a tam se občas (vím, nebývá to obvyklé) může stát, že tu a tam někdo vytáhne fotoaparát a nějaký produkt vyfotí.

Nehodlala se vzdát a začala mluvit o smazání fotek, tak jsem si nasadil sluchátka a odešel jsem. Její přístup jsem opravdu nepochopil – i kdybych nebyl „od tisku“ a šel se podívat jako obyčejný člověk, nečekal bych, že někdo bude vystavovat něco, co vlastně nemá být vidět, navíc se ohánět know-how u takového produktu, jako je klávesnice?

Pokud nechtějí vystavovatelé předvádět výrobky veřejně (a že takových letos rozhodně nebylo málo), mají k tomu vyhrazenou „reseller“ zónu, kam smí pouze tisk a zástupci firem. Slečna by ale asi chtěla výstavu, kam nesmí vůbec nikdo.

Ohodnoťte tento článek!