Piráti čtenářům 4. díl: Fašistický monopol

0

Zpěvákům a nahrávacím a vysílacím společnostem ovšem Bernská úmluva kopírovací monopol neudělila. V předválečné Evropě téměř nikdo nestál o to, aby nahrávací průmysl získal v hudební branži výsadní postavení. Výjimkou byla jedině fašistická Itálie.

V hudební branži probíhal po většinu dvacátého století souboj o to, kdo získá dominantní postavení – zda muzikanti, nebo vydavatelé. Výsledek byl dlouho na vážkách. V demokratických zemích hudebníky považovali za významnou profesní skupinu a málokdo stál o to, aby se hudba stala doménou korporací. Za zájmy nakladatelů ovšem mocně lobovaly fašistické státy, pro které je ostatně propojenost klíčových firem a státu charakteristická. V tomto případě převzala vůdčí roli již zmíněná Mussoliniho Itálie.

Krize a fašisti

kopírovací monopolNa hudební odvětví měla velký dopad velká hospodářská krize ve třicátých letech a nástup éry filmové hudby. Řada muzikantů přišla o práci a přirozeně se proto rozběhla snaha hudebních odborů zajistit svým členům určité životní minimum. Nástup „mechanizované hudby“ z rádií a reproduktorů muzikantům také naháněl husí kůži. Cíl hudebních odborů byl jasný – získat podíl z výnosů z reproduktorů, které dokázaly hrát i bez hudebníkovy fyzické přítomnosti. Tuto otázku začala tehdy řešit i Mezinárodní organizace práce při OSN.

Paralelně probíhal proces, v němž se výrobci nahrávek pokoušeli dostat pod kontrolu rádia a reprodukovanou hudbu, navíc se ovšem zaměřili na to, aby ovládli i muzikanty. Ekonomické a politické elity meziválečného období ovšem vnímaly nahrávací studia, hudební vydavatele a další články nahrávacího průmyslu pouze jako poskytovatele služeb, kteří už z principu nepotřebují žádné výsady. Jinak ovšem přemýšlely elity fašistické Itálie.

V roce 1933 zorganizoval Confederazione Generale Fascista dell’Industria Italiana (Svaz fašistických Průmyslníků) v Římě konferenci pro zástupce nahrávacího průmyslu. Právě na ní byla ustanovena Mezinárodní federace hudebního průmyslu (IFPI). Cílem IFPI bylo prosadit, aby výsady a monopoly ustavené Bernskou úmluvou začaly platit i pro nahrávací průmysl.

Snahy IFPI na čas přerušila válka, takže kopírovací monopol vydavatelům přiznala jen v roce 1937 Itálie. Mezinárodně uznávaný monopol byl však příliš lákavý, a tak nahrávací průmysl po válce svoje snažení obnovil. Cílem bylo prosadit ho skrze infrastrukturu Bernské úmluvy. V roce 1950 byla do tehdy polofašistického Portugalska svolána další konference, Itálie po pádu Mussoliniho už nevyhovovala. Jejím výstupem byl návrh, který nařizoval zavedení nových monopolů pro producenty nahrávek.

Aby výrobci usnadnili jejich prosazení, nazvali tyto monopoly „práva související s právem autorským“ a do rozsahu úmluvy začlenili i zpěváky, hudebníky a tanečníky. Byla to tak vlastně první mezinárodní smlouva, která zaručovala monopol přímo výrobcům záznamů a vysílatelům. V praxi se jedná o monopol na kopírování téměř identický s tím, jak ho zavedla Bernská úmluva.

Hudebníci předávají práva na distributory

Po jedenácti letech proces jejího schvalování BIRPI (úřad zřízený pro dohled nad dodržováním Bernské úmluvy) dokončil a roku 1961 vstoupila v platnost jako Římská úmluva. Tato Římská úmluva z šedesátých let byla historicky první velkou dohodou, která udělila monopol přímo distributorům informací. Ústupek v podobě monopolu pro muzikanty nebyl pro nahrávací průmysl problém, protože hudebníci svá práva stejně převáděli na distributory. Distributoři tak získali dokonce dvojnásobný monopol.

Právo veřejnosti sdílet záznamy bylo vymazáno a státy se poslušně připojovaly s „argumentem“, že několikanásobné monopoly pro distributory jsou zárukou „kreativity“. Alternativní modely podpory tvorby se nesetkaly s pochopením, protože jim chyběla podpora korporatistických vlád.

Ústupek v podobě monopolu pro muzikanty nebyl pro nahrávací průmysl problém, protože hudebníci svá práva stejně převáděli na distributory

Kopírovací monopol na hudební nahrávky je tedy velmi čerstvý. Platí kratší dobu, než je jeho délka trvání. O podporu tvorby skutečně nešlo ani tentokrát. Právě letos mají vypršet první monopoly na nahrávky a v Evropském parlamentu se teď bojuje o to, aby monopol nebyl prodloužen. Jde o hodně, respektive jde o bezpracný zisk nahrávacích korporací. Doplněno: EU už v záží prodloužila délku kopírovacího monopolu z 50 na 70 let.

Příště zmapujeme další způsob, jak se korporace naučily na tvorbě profitovat díky vylobbovaným zákonům. Probereme totiž historii výběru soukromých daní, tzv. poplatků z datových nosičů, které s chutí vybírá OSA a další výběrčí organizace.

Článek vznikl ve spolupráci se serverem PiratskeNoviny.cz a původně vyšel v našem časopisu Extra PC. 

Piráti čtenářům 4. díl: Fašistický monopol

Ohodnoťte tento článek!