Česku s umělou inteligencí ujíždí vlak, říká Lubor Fedák [rozhovor]

Prozatím se firmy v Česku umělé inteligenci v rámci robotizace a automatizace vyhýbají, v čemž zaostávají za západem. Téměř nikdo v lidech nepodporuje kreativní a inovační potenciál, říká Lubor Fedák, expert z firmy Aardwark, který v září vystoupí na konferenci WebExpo 2019. Promluvili jsme si s ním o tom, co přinese budoucnost a jak se na ni připravit.

3
Lubor Fedák (foto: archiv Lubora Fedáka)
Lubor Fedák (foto: archiv Lubora Fedáka)

Technologický pokrok přináší výzvy. Aktuálně se rozbíhá čtvrtá průmyslová revoluce a často je skloňována umělá inteligence. Očekává se zánik řady pracovních pozic, změna výrobních procesů a také podoba služeb. Máme se budoucnosti bát? Kdo bude užitečný? Je česká společnost připravena na změny? Co musí nejen firmy udělat, aby nezůstaly pozadu? V čem se můžeme inspirovat u dětí?

I tyto otázky jsme probrali s Luborem Fedákem, expertem na automatizaci a robotizaci, který pracuje přes 14 let pro IBM a necelý rok též pro Aardwark. Věnuje se vlivu umělé inteligence na chod firem, vystupuje na konferencích, působí jako konzultant, kouč a propagátor inovativního vývoje produktů ve firmách. Spolupracoval také na studiích s lidmi ze skupiny Thinkers50.

Tento rozhovor vám přinášíme v rámci mediálního partnerství s konferencí WebExpo 2019, kde vystoupí řada zajímavých řečnic a řečníků.

Tip: Nahradí nás za pár let v chatu roboti? Rozhovor se Shirou Weinberg


Předchozí

1. Kdo zabíjí inovační potenciál?

Jak se těšíte na budoucnost?

Moc, nemůžu se dočkat. Na jednu věc se ale netěším. Netěším se totiž na to, až úředníci zjistí, že se umělá inteligence dá regulovat. Představte si, že někdo začne omezovat svobodu projevu robotů. Pak budete utrácet peníze jenom za to, abyste splňovali nějaké nesmyslné kvóty nebo standardy. Samozřejmě, že tak, jako se platí daň fyzických osob, tak se časem bude platit daň z robotů. Spíš myslím omezení, která nám řeknou: sem už nesmíte. Ale jinak jsem přesvědčený, že dnešní děti už budou zažívat daleko zajímavější věci. Já nevím, máte děti?

Ještě ne.

Pro mě je strašně vtipné vidět, jak malé dítě, zvyklé třeba na tablet, chce automaticky dělat stejné pohyby, když otevře knížku. Takže rukama zoomuje nebo chce otáčet stránky. Ale ono to nereaguje, takže pak prostě řeknete: otoč tu stránku. Ono ji téměř roztrhne. Jednoduše je nezvyklé. Takže je to zajímavé období, kdy se snažíme zařídit, aby děti byly gramotné v papírové i digitální podobě.

Většina lidí v současnosti má ráda papír a považuje ho za nenahraditelný, u dětí ale vidím, že tomu tak není. Někteří lidé mají rádi vůni knih. Tohle děti neznají, ani to nechtějí. Je pro mě zajímavé sledovat, jak se doba mění, a celkem se těším na to, kam to celé jde – člověk se soustředí na věci, které dávají smysl. Já jsem strašně rád, když vidím vývoj třeba u kávy. Bavíme se o strojích, které udělají práci za dvě tři minuty. Kdysi tím šlo strávit hodinu.

Asi to není překvapení, ale je z vás znát, že nejste člověk, který by se digitálního světa bál. Nebo automatizace.

To ne.

Jak jste mluvil o dětech, tak někteří považují za problém, když děti znají z tabletu určitá gesta a pak je aplikují třeba na knížku. Část lidí tvrdí, že to je špatně. Operují s pojmem digitální demence, o tom vyšla docela kontroverzní knížka. Tohle vám nepřipadá jako problém?

Ani trochu. Knížku jsem nečetl, ale vím, o čem je. Existují určité návyky, které si člověk nahrazuje. V minulosti to byly knížky nebo jiné fyzické předměty, s nimiž si člověk vyvíjel psychomotoriku jinak než dnes. Organismus se přizpůsobil a začal využívat prostředky, které má. Když si to srovnám, ve věku svých dětí jsem zdaleka neuměl to, co umí ony. Kdyby mě v šesti letech někde vysadili z vlaku, byl bych ztracený. Moje dcera ne.

Ona si vyhledá, kde se nachází, a ví, že si potřebuje zařídit ty a ty věci. To by mě v tom věku v životě nenapadlo. Takže neříkám, že jsou to Einsteini, ale jednoduše mají více podnětů a dokáží je zpracovat. Děti mají úžasné nedeformované kritické myšlení, takže si vyselektují, co je pro ně důležité. I když o tom nemluví, tak si to automaticky ukládají do podvědomí.

Takže třeba strach z nových věcí, který já jsem pociťoval, oni nemají. Mně rodiče pořád něco vymlouvali: dej od toho ruce pryč, nedělej tohle, nedělej tamto. Já musím děti samozřejmě taky v určitých věcech hlídat. Člověk se cítí hloupě, když je někde s dětmi a ony dělají bugr. Na druhou stranu, učí se tím. Strašně se mi líbí, že děti k nasávání nápadů zaujímají postoj, který já obdivuji. Jsou v tom zároveň kritické myšlení a odvaha.

Současně hned hledají způsob, jak to využít. Když dám nový nástroj lidem v mém věku, tak se většinou ptají, co s ním mají dělat. Tak se děti nechovají. Ke všemu mají přístup „neříkej mi, co s tím mám udělat, já už si to najdu“. Jsem strašně rád, že se kultura posouvá. Human-centric approach – hledáme, jak spolu lépe vyjít. Je to super a pomáhá k tomu technika. Pardon, odbočil jsem. (smích)

(smích) Myslíte, že dětem zůstane ten přístup, kdy si všechno samy vyzkouší a hledají možnosti pro nové nástroje? Nebo je to dané věkem?

Ne. Je to samozřejmě i věkem, nicméně určitě toho nasávají tolik, že v mém věku v myšlení budou o dost dál, než jsem já. Předpokládám, že ať už se bavíme o technologiích, nebo o nějakých návycích a zručnostech, budou o mnoho dál. Velmi těžce se předjímá, ale vím, že určité věci zabije škola. Pořád se bavíme o školním systému z časů Marie Terezie. Dále v momentě, kdy nastoupí do prvního zaměstnání, tak jim řeknou: nech si ty své nápady, tady se zařaď.

Pardon, já myslel, že tohle říkají ve škole. (smích)

(smích) Já dělám manažera v IBM a zaškoloval jsem mnoho různých lidí. Možná, že už to není tak časté, ale stejně zažívám, že když se ke mně dostanou nějací chytří lidé, abych je zaměstnal na inovativních pozicích, tak feedback je: toho budeš muset ukočírovat. Proč bych ho kočíroval? Pokud má zdravé sebevědomí a uvažování, tak ať mi klidně odmlouvá. Ať si řekne, co by dělal jinak. Když to dává smysl, proč ne.

Hádám, že korporát si tímhle způsobem kryje záda a volí bezpečnou cestu.

To je pravda. Jenomže všichni mají spoustu řečí o tom, jak podporují inovativní kulturu a agilní technologie. Nebo metodiky řízení, brainstormování a designové myšlení. Ale kdo to ve finále uplatňuje? Kromě toho, že se na to udělá školení a krátký workshop, to zase zapadne.

Často dělám konzultanta pro firmy, které chtějí optimalizovat a inovovat. Jako první se jich ptám na to, co vlastně dělají lidé, které mám analyzovat. Odpověď zní tak, že jsou na určité pracovní pozici. Já ale nechci pracovní pozici – řekněte mi, v čem je ten člověk pro vás do budoucna důležitý, kam ho posouváte, abychom mohli optimalizovat a podpořili ho v tom, v čem vyniká.

Čili nejde o to, teď automatizovat úlohy, které ten člověk dělá, ale přemýšlet nad tím, jak jeho největší přidanou hodnotu uplatnit dál a vytěžit z ní víc. Většina firem slyší na šetření, ale ne na to, aby z lidí vytěžily to nejlepší, co v nich je. Speciálně co se administrativních pozic nebo back officových úloh týče, tak se lidí při interview ptám, v čem si myslí, že jsou dobří, a čeho chtějí dosáhnout dále. „Já nevím.“ To je výsměch. V tomto se podle mě potřebujeme posouvat dál. Technologie to mohou pouze urychlit, změnu ale samy nezpůsobí.

Zní to trochu zvláštně.

Dělal jsem poslední dobou audity v několika účetních firmách. To jsou typičtí „přeposílači“ úkolů. Něco dostanu, něco málo k tomu přidám a pošlu to dál. A když člověk zjišťuje, proč to ten člověk vlastně dělá, tak on neví. Z toho je mi úplně jasné, že dlouhodobé plánování a rozvíjení člověka tam nefunguje.

Když se bavíme tady v kavárně, osobně bych uvítal, kdyby tady byly nějaké náměty toho, nad čím oni přemýšlí. Co chtějí udělat a aby se ptali lidí, jestli by jim vyhovovalo tohle, nebo by to chtěli změnit takto. Kde se vás kdo ptá? Tak to je právě to inovativní a kritické myšlení, které je potřeba. Bude nás dál vzdalovat. Bude vzdalovat technologické lídry od těch, kteří už jen budou vylepšovat nebo zlevňovat to, co dělají a vymýšlí jiní.

Jak to poměrově vychází? Kolik procent je těch lídrů?

Míň než pět procent. Možná jedno dvě procenta maximálně. Když se chci s firmami bavit o inovativních myšlenkách, tak mi obvykle předhodí šéfa IT, CIO nebo šéfa aplikačního týmu. Promluvte si s ním. Já říkám: prosím? To je jako kdybyste mi říkali, že se o rozvoji vašeho byznysu mám bavit s vaším HR. On je tam od toho, aby něco zařídil, ne aby firmu posunoval dál. Kolik podniků v Česku má CAIO, tj. Chief Artificial Intelligence Officer?

Předpokládám, že to tady bude sci-fi?

Byl jsem na spoustě různých konferencí, kde jsem se ptal firem, kdo to dělá. Němci? V pohodě. Francouzi? V pohodě. Tady? Nic.

Proč to tedy nedělají? Je to tím, že nemají zkušenost?

Myslím si, že jsme zvyklí technologie spíš přijímat než je kriticky studovat. Spousta startupů v sobě tohle má, nicméně když se v tradičních firmách ptám, kdo je jejich šéfem vývoje čehokoli inovativního, obvykle mi předhodí někoho v podpůrné roli. Tak jako v sedmdesátých osmdesátých letech patřilo IT pod asset management nebo pod finance. Když dnes chcete rozvíjet umělou inteligenci, nepotřebuje ajťáky, ale spíš byznysmeny.

Světoví lídři v IT teď zaměstnávají špičkové doktory, právníky, aby získali jejich know-how a na to napojili robotizaci. Není to o tom, že naučím techniky právnickou mluvu. Místo toho potřebuji z profesí získat know-how a na to napasovat IT. To je právě to základní neporozumění, a sice že umělá inteligence je vnímána spíše jako věc technologická, nikoli byznysová. Potřebujete produktového a solution designéra, architekta umělé inteligence, který zváží, co je pro byznys to nejdůležitější.

Ovšem velmi těžko se dělá business case. Když někomu řeknete, že návratnost investice jsou dva roky, tak vás pošlou někam. Jenže nejde o to, že by programování bylo tak časově náročné. Tolik času zaberou studium poznatků z oboru a vytvoření stromového algoritmu řešení. Z kamer dokážu velmi rychle udělat rozšířenou realitu, je to levné. Proto to čínská vláda dělá se všemi. Ale problém spočívá v tom, co s těmi daty udělám dál. Kdybych chtěl dosáhnout něčeho v obchodě, tak tomu nastavím výrobní proces. To by ale chtělo, aby se tomu ve firmě někdo strategicky věnoval. A ne pár měsíců.

Za tu dobu člověk vytvoří studii, ne produkt. Takže tohle, domnívám se, nás v příštím desetiletí čeká. Do roka to tady nebude, přitom možnosti máme. Kdyby mi někdo dokázal číst z očí, tak bych si za to zaplatil. Ono to lze, jen jsme nespojili body A, B s body C, D. Proto se těším nikoli na to, že mě firmy oberou, ale že budu mít daleko větší možnost dělat to, co má smysl. Nebudu se přitom muset zaobírat věcmi, které pro mě mají nulovou přidanou hodnotu.

Takže můžeme firmy označit za krátkozraké?

Ano. Krátkozraké hlavně v tom, že jsou zaměřené na to, co přináší zisk hned. Ale bez tohoto plánovaného posunu se dál nedostaneme. Ani iPhone nevznikl za rok.

V čem spočívá rozdíl mezi firmami v Česku a pak v Německu, kde, jak říkáte, to už pochopili?

My technologii vnímáme jako nástroj, jak něco vylepšit, ne jako nástroj, jak byznys transformovat. Teď se všichni bojí nástupu ekonomické recese. Budou změny v hypotečních úvěrech. Kdo dělá dopadovou studii, aby už teď nastavil podpůrné prvky pro lidi, kteří se ocitnou v nouzi a nebudou mít z čeho splácet, a připravil pro ně bankovní plán?

Samozřejmě to není černobílé, ale feedback je takový. Na poslední konferenci, kde jsem řečnil o robotizaci v Berlíně, bylo krásně vidět, že otázky kolegů z Anglie byly vedeny k tomu, kam to celé zapadá a s čím to souvisí. Otázky od nás byly spíš ve smyslu, kolik to bude stát a kdy se to vrátí. Nesmíme se na to dívat způsobem, že teď mi technologie přinese nějakou hodnotu a dost. Nastartuje změnu.

Je to o tom, že teď startuji něco, co mě bude živit za pět let. Byznys bude někde jinde, budou jiné mašiny, přístup k zákazníkům, jiné výrobní procesy a já se k nim teďka pracně musím nějak dostat. Buď to udělám postupně sám, nebo si to koupím za drahé peníze od někoho později a jenom se zařadím a budu šedá myš v řetězci dalších, kteří dělají plus minus to samé. Myslím, že to je klíčové pro rozvoj měst. Mě štve, že přes rozbité Brno se dá jet i hodinu. Navigace funguje reaktivně, přitom máme technologie, aby pracovala proaktivně.

Proč to tedy například ta navigace ještě neumí?

Protože to chce investice do něčeho, co zatím není otestováno.

Takže se toho zase někdo bojí?

Jo. Aby to fungovalo, chce to mít funkční nástroje tzv. chytrých měst. Propojení světelných signalizací, veškerých plánovaných odstávek atd. je mravenčí práce. Pak je potřeba udělat analytiku a až pak se vyvíjí aplikace. Vývoj je poměrně levný, ale práci datového analytika nebo spíš data scientist, myslím, zatím spíše nepěstujeme.

Chápu, že se firmy mohou rozhodovat samostatně, ale co se týče našeho ministerského předsedy, tak ten inklinuje k zachování statusu quo a nemíří k inovacím. Můžeme ho z toho částečně vinit, nebo na firmy vliv nemá?

Politici na to mají velký vliv, ale nejsou ti, kteří změnu startují. Oni jsou ti, kteří mají přizpůsobit nebo vytvořit podmínky. Agendu tzv. industry revolution 4.0 v Německu tvoří zhruba čtrnácti tisíci stránkový dokument. Kolik myslíte, že má u nás?

Pokud vůbec nějaký máme.

Máme. Asi dvacet stran. To je ten rozdíl. Vytvořit podmínky znamená plánovat. Plánovat ne rok dopředu nebo do dalších dvou let. Ten nepoměr je šílený.

Takže Česku ujede vlak a už ho nikdy nedoženeme?

To ne. Ale vezměte si plynovody, které se teď budují. Země, které obejdou, budou plyn nakupovat, budou ho mít. Nebudou ale tranzitní. Když se nezapojíme do umělé inteligence, nebudeme součástí AI dálnice. Pokud se nechytíme, budeme to dohánět později, mezitím ale investice s AI spojené půjdou jinam.

Zní to hrozně jednoduše. Ale to je tak se spoustou věcí v Česku, že nám jednoduché věci nejdou. Máme to jako Češi v sobě?

Já nevím. Možná za tím stojí i vidina chybějícího krátkodobého rychlého zisku. Pět deset let a je to tady, pak už bude pozdě. Myslím, že suverénně největší potenciál mají chytrá města. Města budou největší hráči v poskytování zdravotní péče a sociálních služeb. Tam je i v současnosti nejvíce peněz ze státního rozpočtu. Pokud budou města chytrá, dokáží si nachytat konzumní společnost. Ale chce to mít integrační plán, jak to celé zbudovat.

Pro mě nepochopitelná věc. Když jedu autem po Stockholmu, nejen z navigace reaktivně zjistím, kudy mám jít. Na základě mé navigace dostane světelná signalizace informaci, že já tudy projedu, a přizpůsobí délku intervalů semaforů. To je úplně jiná liga.

Rozhovor pokračuje v další kapitole.

Předchozí

3 KOMENTÁŘE

  1. “Pro mě je strašně vtipné vidět, jak malé dítě, zvyklé třeba na tablet, chce automaticky dělat stejné pohyby, když otevře knížku. Takže rukama zoomuje nebo chce otáčet stránky. ”

    Nevim, jak jine deti, ale moje male dite zvykle na tablet, pracuje s knihou uplne normalne. NENI TOTIZ BLBE, a vidi, ze ten predmet (kniha) zadny tablet neni. Tohle si autor vymyslel, ne?