Z Windows na Linux: nejdůležitější nastavení systému a aplikací [blog]

0

Od vydání mého posledního blogpostu, kde jsem propagoval linuxové operační systémy, uplynulo už téměř pět měsíců. Zhruba podobně dlouhou dobu jsem měl v plánu sepsat své zkušenosti; návod, který vám pomůže vyhnout se největším karambolům, rozhodnete-li se jít v mých stopách a nainstalovat si vedle Windows nějakou linuxovou distribuci.

Jelikož nemám čas ani znalosti k tomu, abych postupně instaloval vícero distribucí a dokázal kvalifikovaně popsat jejich odlišnosti nad rámec povrchní charakteristiky, kterou si přečtete na Wikipedii, ohledně výběru se opět omezím na suché konstatování, že mimo rodinu Ubuntu na vás celkem vzato nečeká nic dobrého. Po experimentech s Ubuntu GNOME 14.04 jsem zakotvil u Linuxu Mint 17.1, který se nestydím označit za aktuálně nejlepší distribuci vůbec. Některé zde uvedené postupy jsou specifické těmto distribucím a desktopovým prostředím a jinde fungovat nebudou.

Linux Mint na první pohled nepatří k nejkrásnějším distribucím,
ve verzi 17.1 je ale na výběr více barevných variant i motiv Adwaita (zdroj: c’t magazin)

Článek předpokládá, že již máte o Linuxu nějaké základní povědomí, minimálně že rozumíte struktuře souborového systému a umíte nainstalovat program z balíčkových repozitářů. A samozřejmě veškeré úkony zde popsané provádíte na vlastní riziko a autor ani Extra Publishing nenesou zodpovědnost za škody, které vám důsledkem toho vzniknou.

Instalace do dual bootu s Windows

Instalátor Ubuntu sice nabízí možnost „nainstalovat vedle Windows“, ale moc bych na to nespoléhal. Nepříjemným překvapením se vyhnete, pokud si ve Windows předem připravíte místo na diskové oddíly. Budete potřebovat jeden na systém (mělo by stačit 20 GB), jeden na swap (2–4 GB) a nechcete-li mít domovskou složku na oddílu se systémem (třeba proto, že systém bude na SSD a data chcete mít na HDD), uvolněte ještě pár gigabajtů pro budoucí oddíl /home. Pokud jste už dlouho nezálohovali důležitá data, před zmenšováním oddílů ve Správě disků je k tomu docela vhodná doba.

Během instalace Linuxu z DVD nebo bootovatelného flashdisku pak vyberete možnost „Něco jiného“. Ta vám umožní vytvořit v uvolněném prostoru oddíly, připojit si existující oddíly NTFS do vámi zvolených složek (já zvolil /mnt/ssd a /mnt/hdd) a vybrat disk, na který se nainstaluje zavaděč.

Máte-li v počítači pouze jeden pevný disk, nezbývá vám, než přepsat zavaděč Windows, modlit se, že se to nerozbije, a později zavaděč přenastavit tak, aby automaticky bootoval Windows namísto Linuxu. Tohle jsem nedělal, tudíž vám s tím bohužel neporadím (návody ale na internetu najdete). Mám v PC dva disky, takže jsem si mohl dovolit ponechat na jednom zavaděč Windows, tento nechat v BIOSu jako první v pořadí pro bootování, a GRUB umístit na ten druhý.

Nastavení Firefoxu

Začneme něčím jednodušším. Firefox se na Linuxu standardně chová trochu jinak než ve Windows, což vás pravděpodobně bude iritovat. Naštěstí lze nastavení jednoduše změnit a přiblížit se tak stavu, na nějž jste zvyklí. Některá z nich jsou z klasického nastavení nedostupná, ale to nevadí, stačí přejít na stránku about:config.

Označení celého adresního řádku jedním kliknutím

Ve Windows stačí jednou kliknout do adresního řádku, aby se označil všechen text v něm. Na Linuxu je na to potřeba dvojklik (což je příjemné, když potřebujete adresu pouze upravit). Najděte klíče browser.urlbar.clickSelectsAll a browser.urlbar.doubleClickSelectsAll a změňte jejich hodnoty na true, repsektive false.

Rychlé posunování s prostředním tlačítkem myši

Na Linuxu je defaultně vypnuto. V nastavení je zakamuflováno pod zatržítkem „Použít automatické posunování“, můžete jej nastavit i v about:config klíčem general.autoScroll.

Rychlost posunu kolečkem myši

Kolečkem myši musíte otáčet poněkud intenzivněji, než doposunujete tam, kam chcete? Najděte klíč mousewheel.system_scroll_override_on_root_content.enabled a nastavte jeho hodnotu na true. Toto by mělo srovnat chování s Firefoxem ve Windows. Pokud chcete posunovat ještě rychleji, zvyšte hodnotu v klíči mousewheel.system_scroll_override_on_root_content.vertical.factor.

Použití sudo bez hesla

Zejména v dalších kapitolách bude třeba hojně používat pravomoci superuživatele. Terminál není hloupý a neptá se vás na heslo při každém použití sudo, ale pokud se přece jen chcete této povinnosti vyhnout (za cenu snížení zabezpečení vašeho počítače), spusťte sudo visudo a na konec textového souboru, který se vám právě otevřel, připište: uzivatel ALL=(ALL) NOPASSWD:ALL (kde namísto „uzivatel“ doplníte své uživatelské jméno, které jste si zvolili při instalaci). Změna se projeví po restartu.

Nastavení regulace větráků

Regulace větráků je z celého nastavení největší opruz a doufám, že pro vás bude z celého článku nejpřínosnější. Pro Linux bohužel nejsou k dispozici utility od výrobce základních desek a neexistuje ani grafický nástroj ve stylu SpeedFanu, takže pokud vám nevyhovuje automatická BIOSem řízená regulace větráků, nezbyde vám, než použít tento postup. (Měl by fungovat i v jiných distribucích, jen příkazy pro spouštění a zastavování služeb budou odlišné.)

sudo apt-get install lm-sensors fancontrol stress

V prvním kroku je třeba prozkoumat sběrnice a detekovat senzory (teploty a otáček větráků). Spusťte:

sudo sensors-detect

Ačkoliv vás aplikace bude varovat, že skenování některých sběrnic nemusí být bezpečné, na mém stroji se nic nerozbilo, ani když jsem soustavně odpovídal ‚y‘, takže se nemusíte bát být drsňáci. Na závěr vám program nabídne, že přidá ovladače nalezených senzorů do souboru /etc/modules, i zde můžete automatice důvěřovat. Aby se změny projevily, je třeba počítač restartovat, nebo spustit:

sudo service kmod start

Teď přijde na řadu samotné nastavení regulace větráků.

sudo service fancontrol stop
sudo pwmconfig

Zde nelze poradit nic víc, než abyste pozorně četli instrukce na obrazovce a řídili se jimi. Když budete mít štěstí, bude vám stačit regulovat jeden PWM kanál. Já mám smůlu: na otáčky ventilátoru chladiče procesoru mají vliv dva PWM kanály a výsledné otáčky se řídí kombinací hodnot na obou, takže nastavení je trochu složitější. V každém případě to nejspíš bude vyžadovat několik cyklů pokus-omyl. Regulaci větráků zapnete příkazem sudo service fancontrol start, okamžité údaje ze senzorů teploty a otáček vám sdělí sensors.  Chcete-li sledovat teplotu a otáčky průběžně, použijte watch -n 2 sensors.

Procesor zatížíte programem stress, pro rychlejší a intezivnější ohřátí lze použít burnP6 (pro Intel) nebo burnK7 (pro AMD) z balíku cpuburn. Ty je ale potřeba spustit vícekrát, neboť každá instance zatěžuje jen jedno jádro.

Až budete s výsledkem spokojeni, najděte v menu Aplikace spouštěné po přihlášení a přidejte nový spouštěč s příkazem service fancontrol start (toto funguje v MATE a Cinnamonu, jinde možná budete muset příkaz připsat do souboru .bash_profile nebo .bashrc v domovském adresáři).

Pomocí fancontrolu je možné regulovat i větrák na grafické kartě (teoreticky, nezkoušel jsem). Na mé GeForce GTX 560 Ti se ale senzory hlásí pouze při použití otevřeného ovladače (nouveau), binární ovladač od Nvidie regulaci neumožňuje.

Zapnul jsem manuální regulaci a chci se vrátit k automatické, co teď?

Smazání souboru /etc/fancontrol nepomůže. Návod je na fóru Ubuntu. Nejprve musíte nalézt soubor, který určuje režim řízení daného větráku…

find /sys/devices -name pwm1_enable

…a následně do něj zapsat číslo odpovídající požadovanému režimu, což se provádí příkazem níže. Typicky je to 0 pro plnou rychlost, 1 pro manuální řízení (fancontrol) a 2 pro automatickou regulaci (BIOS), může se to však lišit podle typu Super I/O čipu. Na mé desce je ITE 8718F a výše popsané nastavení pro něj platí. Podle výstupu předchozího příkazu tak spustíte například:

echo 2 | sudo tee /sys/devices/platform/it87.656/pwm1_enable

Instalace alternativního správce souborů

Jestliže jsem v minulém blogpostu chválil svěží nápady prostředí GNOME Shell, tak minimalistický správce souborů Nautilus k nim rozhodně nepatří. Funkce, které dříve měl, totiž vývojáři v pomateném tažení za jednoduchost odstranili, nebo alespoň důkladně skryli. Alternativou může být Nemo z Cinnamonu, ten má ale aktuálně rozbité zobrazení ve dvou panelech. A tak i v Cinnamonu instaluji file manager Caja (to je vlastně původní Nautilus z GNOME 2 před odtučňovací kúrou), který jsem si oblíbil během používání desktopu MATE.

Prostředí GNOME Shell

V Linuxu Mint máte repozitář obsahující Caju přednastavený, v Ubuntu si jej musíte přidat (ideálně ten od distribuce Ubuntu MATE).

sudo apt-get install caja caja-open-terminal

Pro Nemo nainstalujte ještě balík nemo-fileroller.

Rozšíření pro snadné otevírání terminálu

Rozšíření caja-open-terminal přidává do kontextové nabídky možnost otevřít terminál ve složce, kde se právě nacházíte. Analogicky funguje i nemo-open-terminal a instalujete-li Nemo na GNOME Shell, bude to fungovat „out of the box“. Caja-open-terminal fungovat nebude, protože toto rozšíření spouští terminál z MATE (mate-terminal) a ten na GNOME ani Cinnamonu nemáte nainstalovaný. Mohli byste jej nainstalovat, ale pak budete mít dva programy, které vypadají stejně a dělají to samé.

Nejčistší způsob opravy vede přes aplikaci dconf-editor, kde se proklikáte do kategorie org.mate.desktop.applications-terminal a do políčka exec nastavíte gnome-terminal (nebo jinou vámi preferovanou aplikaci). Méně čistá, ale též funkční cesta, je podvrhnout existující terminál za ten z MATE. Přesuňte se do složky /usr/bin, zde by se měl nacházet gnome-terminal (ověříte to příkazem which gnome-terminal). Zde spusťte:

sudo ln -s gnome-terminal mate-terminal

Tím jste vytvořili symlink a až se Caja pokusí spustit mate-terminal, místo něj se otevře gnome-terminal.

Změna výchozího správce souborů

Zejména v GNOME Shellu, kde k souborům typicky budete přistupovat skrz nabídku Místa, budete logicky chtít otevírat vámi nainstalovaný program namísto standardního Nautilu. Berte však na vědomí, že tento krok přináší krev, pot, slzy a ne zcela stoprocentní výsledky (například při otevírání složky se staženým souborem z Firefoxu se nadále otevírá Nautilus).

Zásadní problém tkví v tom, že nový správce souborů převezme zobrazování pracovní plochy. Typicky v okamžiku jeho spuštění vám tak na ploše přibudou ikony (které v GNOME Shellu standardně nejsou, ale v MATE a Cinnamonu ano) a změní se také pozadí plochy. To nově nezměníte jednoduše v nastavení – nemáte příslušné obslužné aplikace pro jiné desktopové prostředí, které jste si do systému zavlekli spolu se správcem souborů. Musíte proto použít dconf-editor, kde vás budou zajímat nastavení v kategoriích org.mate.caja a org.mate.desktop.

Nastavení tapety v ovládacích panelech GNOME ale stále ovlivňuje pozadí pod náhledem oken (Expo), takže ji vlastně musíte nastavit nadvakrát. A pak zjistíte, že tapeta zobrazovaná Cajou na ploše je oproti té pod Expem posunutá o několik pixelů vertikálně, takže abyste eliminovali rušivé poskakování, museli byste od každé tapety mít dvě verze. To byl jeden z důvodů, proč jsem (prozatím?) zavrhl snahu zabydlet se v GNOME Shellu a zůstal u konzervativnějšího Cinnamonu, kde Caju spouštím zástupcem na hlavním panelu a tolik mi nevadí, že není nastavená jako výchozí aplikace.

Pořád jsem vás dostatečně neodradil? (caja můžete nahradit za nemo nebo jinou vámi zvolenou aplikaci)

xdg-mime default caja.desktop inode/directory application/x-gnome-saved-search

Řešení problému s Firefoxem jsem našel na AskUbuntu, ale netestoval, provádějte tedy na vlastní riziko (jako vše popsané v tomto článku, ale tohle specielně).

sudo mv /usr/bin/nautilus /usr/bin/natilus.back
sudo ln -s /usr/bin/nemo /usr/bin/nautilus

Akcelerace ukazatele myši

Na závěr jsem si nechal kapitolu, kde jsem nebyl zcela úspěšný. Akcelerace myši ve Windows (neboli „Zvýšit přesnost ukazatele“) je černá skříňka a napodobit její fungování na jiném operačním systému je poměrně obtížné. Problém je to zejména v rozhraní GNOME, v jehož ovládacím panelu úroveň akcelerace nelze nastavit a nastavení skrz terminál je v tomto případě hodně nepohodlné. Takže jako jediné řešení se jeví spokojit se s nastavením citlivosti a přivyknout si (není to tak těžké), nebo používat jiné desktopové prostředí, kde šoupátko na akceleraci je (ale ani tak se vám asi nepovede přesně zreplikovat chování kurzoru ve Windows).

Kam dál?

Článek vznikl jako vedlejší produkt procesu, na jehož konci by měl být systém použitelný pro pracovní účely. Zatím z něj vzešel systém, který je navzdory chybějící hardwarové akceleraci Flashe i při prohlížení webu svižnější než starší instalace Windows. Celková svižnost je příjemným překvapením i vzhledem ke zvolenému prostředí Cinnamon, které nepatří k těm nejúspornějším.

Následovat bude instalace vývojářských nástrojů a databázového systému Oracle Express Edition, což je sice záležitost dobrodružná, leč pro vás asi nepříliš zajímavá. Naopak v tomto okamžiku neřeším hry, úpravu fotografií nebo přehrávání videa. Zatím vám tedy neslibuji žádný druhý díl, vaše náměty v diskuzi nicméně uvítám.