Žijeme v době reklamační (blogpost)

0

Nepatřím ještě úplně do starého železa, ale nezapřu ani notnou dávku nostalgie, když zalovím v paměti a vybavím si první počítač, který jsme měli doma. Bylo to XTčko se vším všudy. Herkules grafika, oranžový monochromatický monitor, desktop s jednou „pět-a-čtvrtkou“, dvacetimegovým diskem a vedle na stole jehličková tiskárna.

Vidím to jako dnes, když jsem na milimetrový papír překresloval Rembrandtovu Spící dívku a pak pixel po pixelu klikal tuhle perokresbu v nějakém prehistorickém editoru, který byl přibalený k ovladačům myši, abych si ji mohl za zvuku charakteristického bušení vytisknout.

Vlastně už si ani nevzpomenu, proč jsem se s tím hrál, ani kde je mému dílku dneska konec, ale jedno vím docela jistě. Táta si na něm na chalupě, při dlouhé chvíli, hrál ještě před par lety Solitaire. Oslavilo s námi hodně přes dvacet let, když začalo trpět roztroušenou sklerózou a jeho jeden megabyte instalované paměti se nejprve smrskl na polovinu, pak na čtvrtinu a pak … Je smutné, když vás opustí člen rodiny, se kterým vyrůstáte, ikdyž je to vlastně jen hromada železa a křemíku.

  
Zdroj: Nukethefridge

Opomenu-li morální zastaralost, nestačím dodnes žasnout nad výdrží tohoto matadora. Vlastně si ani nevybavuji mnoho dalších kus techniky, které by zvládly nepřetržitě sloužit stejně dlouho, i když pár příkladů bych určitě našel. Naše Tatramatka koupená při mém narození, vysavač Eta, babiččina lednička Calex a zasloužené prvenství patří pradědečkovu elektronkovému rádiu, které na rozdíl od ostatních funguje dodnes.

Ani jedno se nedá nazvat v pravém smyslu elektronikou, jedno mají ale s XTčkem společné. Když jste se na ně podívali, tak bylo na první pohled zřejmé, že musí přežít snad i v epicentru atomového výbuchu. Zní to jako klišé z Indiana Jonese. Spielbergova nadsázka s Harrisonem Fordem v lednici však v mých očích před nedávnem získala nový rozměr.

„Až to budeš natírat příště …“

Musím přiznat, že studená válka, do které se svět ukrajinskou krizí zase pomalu vrhá, měla kromě hromady negativ i jistá pozitiva. Všechno bylo dělané nejméně napořád, nejsložitější součástkou většiny spotřebičů byl termostat, a když už se náhodou něco pokazilo, tak to šlo vyměnit doma s pomocí kleští, kladiva a šroubováku.

Hotový „servis do druhého dne na místě“, za který si dnes notně připlatíte. A když jste se navíc předzásobili potřebnými součástkami, které byly obvykle nedostatkové zboží, pak jste měli i „doživotní servis“! Dobře, trochu jsem to přehnal, protože záruka, reklamace a servis byly v podstatě sprostá buržoazní slova, která nikdo nepoužíval, tak trochu to ale bylo dáno i tím, že nebyla dvakrát potřeba.

 Zdroj: Arktis

Na druhou stranu musím jedním dechem podotknout, že úplně stejný pocit jsem měl po revoluci za velkou louží, kde jsem nejednou zažil například klimatizaci, co pamatovala snad ještě Willise Carriera. V té době bylo u nás chlazení horkou novinkou, žádná klima neměla víc než pár let, a všechny se náležitě blískaly. Bakelitem kapotované stroje v oknech dřevěných domků mě nutily k zamyšlení, jak to vlastně ve skutečnosti je s tím skvělým západem. Zatímco u nás se všichni horečně zbavovali socialistických výdobytků ve jménu modernizace a dohánění životní úrovně, tam si spokojeně frčeli na muzejních kouscích, vedle kterých i černobílá televize Orava 132 vypadala jako výkřik moderní techniky.

A byl tu ještě jeden podstatný rozdíl. V Americe nikdo neměl doma náhradní díly, a když něco po letech dosloužilo, tak se s opravami neobtěžovali. Prostě to vyhodili a koupili nové nebo ojeté, podle své životní úrovně. Tento systém se s novou dobou rychle uchytil i u nás. Bohužel i životnost se v duchu hlášky z Postřižin tak nějak zkrátila.

„Paní, vy jste se v těch plavkách koupala?“

Trochu odbočím ke spotřebnímu zboží, kterým elektronika nebývala. Dodnes mám doma kanady – vzor 72, ve kterých už přes sedmnáct let vybíhám skoro každý víkend na zahradu nebo na výšlap, ryji v nich, řežu dřevo motorovou pilou a šplhám po horských sedlech. Za tu dobu jim popraskalo pár švů a krémem toho už moc nezachráním, jsou však v původním stavu, nemusel jsem je zatím nechat ani podrazit.

Zdroj: Kaufmann

Jsem aktivní člověk, po městě nejezdím autem, MHD jen když ráno nestíhám a denně 5–6 kilometrů po svých urazím. To je stovka za měsíc a přesně ten okamžik, kdy běžné dnešní značkové i neznačkové obuvi praskne podrážka, utrhne se svršek nebo prošlápnu vložku. Když se zamyslím nad tím, že záruka má vydržet dva roky, pak mi vychází 200 metrů na pracovní den. To mi nestačí ani od bytových dveří k autu na parkovišti.

Nejsem z těch, kteří záměrně ničí věci proto, aby je mohli reklamovat a dostat nové. K tomu, co po úvaze vyberu a koupím, mám citový vztah. Když vás ale vidí v obchodě třikrát za půl roku s rozpadlými botami v pytlíku, budete to vysvětlovat jen těžko. A proč byste vlastně měli? Bylo u nich v regálu napsané sto a dost? Rozhodně se ale připravte na to, že se prodejce nedá lacino, i kdyby vás to mělo nakonec stát „jen“ nervy.

Můj život v tomto ohledu prošel mnoha fázemi vývoje od studu, že jdu věc reklamovat, přes hněv, rezignaci nad další ztrátou až po prevenci. V zájmu zachování zdravého rozumu už na sebe nekoupím nic, co neznám, od značky, kterou nemám vyzkoušenou nebo doporučenou od někoho, komu opravdu věřím. Doslova nic, co nevydrží „běžné každodenní nošení“. Takže chodím po městě v trekingové obuvi nebo teniskách na jogging a modlím se, aby dva roky vydržely. Vidím v živých barvách, jak mi prodavačka v prodejně uděluje při reklamaci další kázání: „Pane, to jsou boty do přírody, vy jste v nich chodil po asfaltu?“ Pak mám chvíli tmu a probírám se na lavici obžalovaných …

To už nebudete potřebovat

Výhodou spotřební elektroniky v porovnání s obuví a oblečením je multifunkčnost. Snad až na pár ryze jednoúčelových věcí jako jsou Hi-Fi sluchátka. Na připojení k internetu už dnes nepotřebujete ani počítač nebo mobil, leckdy vám stačí televize a v extrémním případě dokonce trouba nebo lednice.

Pochybuji však, že někdo bude hrát online hru na okýnku mikrovlnky, než mu ohřeje svačinu a spokojí se s tím, že na ní přečte návod na rychlejší rozmrazování guláše. Dovedu si ale celkem reálně představit zástupy zklamaných uživatelů, kterým Chrome na Androidu, sveřepě bojkotující Flash, způsobil řádné rozčarování.

Naštěstí existují alternativy, takže funkcionalita zůstává zachovaná. I když i zde už se objevují výstřelky, které nepodporují vše. Na rozdíl od módních bot, nepoužitelných ani k jedinému možnému účelu obuvi, se dá excentrický uživatel uchlácholit, že pár „drobností“ ve svém super-hyper-ultra-moderním mobilu vlastně nepotřebuje a pokud špatně slyší při telefonování, tak neumí správně držet přístroj. Dokud je to technicky v pořádku, dá se balancovat na ostří nože.

 Zdroj: Ikeepsit100

Problém je, že jsem tak trochu technofil a to se moc neslučuje s konzervativním pohledem na svět spotřebního zboží. Za život mi prošlo rukama kde co. Jako obvykle jsem to musel mít záhy po té, co se to objevilo na trhu. Na rozdíl od svých svršků jsem se nemohl spolehnout na žádné doporučení ani varování od přátel. Maximálně pár recenzí, měření v testech a dost. Byl jsem to spíš já, kdo druhým radil a pomáhal s výběrem.

Mockrát jsem se zklamal otřesnými užitnými vlastnostmi a utratil nemalé peníze za nápravu předchozí špatné investice. Tyto zkušenosti mi však pomohly získat přehled, postavit spoustu počítačů pro rodinu, přátele, spolupracovníky i další známé, vždy jim nějak propašovat do skříně rozumnou kvalitu, byť třeba za nepatrný příplatek navíc. A taky nainstalovat vše, co k životu potřebovali. Miluji modularitu PC a schopnost rozchodit prakticky vše bez diktátu uzavřeného ekosystému.

 

Testuji paměti, procesory i grafiky a až na tři sady ramek, které mi obratem a bez debat vyměnili, jsem dříve nedostal při nákupu vadný kus hardware. Retrospektivně si připadám jako dítě extrémní štěstěny, když mi donedávna klekl jen disk a dva zdroje v záruce. Jinak jsem nemusel reklamovat nic.

Co vydrželo záruku, umřelo obvykle jen morálně nebo jako v případě XTčka na příšerné podmínky při uskladnění v promrzlé chalupě. Takové Pentium MMX, na kterém jsem udělal diplomku, museli letos do sběrny odvést rodiče, protože jsem neměl to srdce poslouchat, jak na mě prosebně křičí: „Nech si mě, vždyť jsem ti takovou dobu sloužilo a ještě bez problémů funguju!“. Vždyť je to skoro vražda.

Vždyť je to skoro vražda

Kvalita, pojem neznámý

Will it blend?

S příchodem krize se něco změnilo. Kromě toho, že lidi přestávají používat desktopy a nakupují notebooky a tablety s tragickým výkonem, chlazením, výdrží, hlavně za málo peněz a já mám až na pár reinstalů ročně klid, výrazně klesla životnost úplně všeho. Nejenže díky „kurvítkům“ odchází komponenty těsně po záruce, stává se čím dál tím častějším pravidlem, že nefungují hned po vybalení. Namátkou mě napadá vloni koupený 5,7″ phablet se zrnícím displejem, robotický vysavač, kterému výrobce zapomněl přibalit akumulátor nebo hodinky, co šly jen do té doby, než jste si je nasadili na ruku.

Pokud se při běžném užívání objeví skrytá vada, nebo je funkcionalita PR oddělením značně nadnesená, dokážu to ještě strávit. Jak ale mohl výstupní kontrolou projít výrobek, leckdy nepoužitelný ani jako těžítko, je mi záhadou. Výrobci přece musí být jasné, že se mu vrátí jako bumerang. Buď přijde o peníze a ještě poškodí jméno své značky nebo v lepším případě musí výrobek nahradit novým, již pro změnu funkčním. Pokud se mu to ani na podruhé, neřku-li na potřetí nepodaří, pak asi nepřijde jen o jednoho zákazníka, ale okruh lidí na něj napojený a to v době sociálních sítí začíná být faux-pas, které i přes prokazatelnou efektivitu negativní reklamy hraničí se sadomasochismem.

Zdroj: Atomictoasters

Ze sotva pár promile v mé soukromé statistice se záruční kazovost v posledních dvou letech vyškrábala skoro na deset procent. Ano, každý desátý elektronický výrobek, který jsem si v poslední době koupil, byl šmejd. I když hledám výhodnou cenu, rozhodně se nedá říct, že bych na sobě zkoušel stůj co stůj šetřit. Notebook za dvacet tisíc od renomovaného výrobce, který při plném turbu generuje náhodné chyby je poslední kapkou v moři mé trpělivosti. Pokud mě mé technické posedlosti dodnes nezbavily marketingové bludy a pofidérní funkcionalita, pak poruchovost rozhodně může. Nemám už ani dost odvahy někomu něco doporučit.

Kam ten svět spěje?

Dřív bych mohl obrazně psát výrobci pobouřený dopis, jak hluboce mě zklamalo, že jsem musel po dvou letech vyměnit tkaničky. Dneska se slzami v očích děkuji prodavačkám, když mi dobře doporučily boty, co vydržely rok a tři čtvrtě, přitom bych vlastně mohl hartusit reklamací. Téměř dva a půl tisíce spokojených kilometrů je ale důvod, proč to nejen neudělám, ale ještě si koupím další takový pár, abych měl zase na co nejdelší dobu pokoj. Myslím, že ševci se v tom za staletí naučili chodit. Je potřeba dát člověku za odpovídající peníze pocit funkčnosti a vytrvalosti.

U elektroniky a techniky zákonná lhůta slouží spíš jen k odhalení drobností, které nezvládl zachytit audit výrobce, než aby definoval „minimální trvanlivost“ jako u potravin. Člověk poznamenaný socialismem nebo dokonce první republikou se musí logicky ptát, kolik ledniček, televizí, vysavačů a sporáků si musí za život koupit? Co na nich kromě efektivity a designu může zastarat a proč nejsou po pár letech k dispozici díly ani ekvivalentní náhrady?

Je zjevné, že tvorba „nesmrtelných“ zařízení v duchu dvacátého století již není v zájmu ani výrobce, ani pracovního trhu. Koneckonců jsme všichni až na pár rentiérů a sociálních případů něčí zaměstnanci, živíme se prací a jednou z posledních svobod je, za co své vydělané peníze utratíme.

Trh je více méně saturovaný a nové příležitosti se hledají těžko. Inovace je logický způsob péče o stávající zákazníky, když vám ale oblíbené zařízení umře den po skončení záruky, těžko se ubráníte vyřčení ostrého soudu o naschválech. Je v zájmu každého výrobce, nechat uživatele dospět k závěru, že své staré zařízení již nepotřebuje a chce koupit nové, než jej za každou cenu co dva roky doslova oškubat o peníze.

 Zdroj: Popular Mechanics

Používání plastových „hejblátek“, které se ulomí přesně po tisíc prvním použití, aby vás donutilo koupit celou novou věc, dostává malý a bezvýznamný políček. 3D tisk je částečnou odpověď na některá zvěrstva páchaná výrobci, ne ale na všechny. Zkuste si třeba sehnat molitanové náušníky na sluchátka. Když už je snad někde najdete, zjistíte, že jste si původně nekoupili sluchátka, ale náušníky, ke kterým je ten zbytek asi přiložený jako bonus zdarma.

Navíc ne všechno opotřebení je mechanického charakteru. Až například klesne počet přepisu jednotlivých buněk na solid state discích pod kritickou mez, stanou se asi stejným módním výstřelkem, jako plavky určené místo do vody jen a pouze na plážovou promenádu. Procesory s omezenou životností dle provozního taktu, již také nejsou jen výplodem bujné fantazie. Na rozdíl od Clarka a Asimova, na kterých jsem vyrostl, přestane asi budoucí sci-fi romány řešit problém, jak se dostat ke vzdáleným galaxiím v korábech, jejichž životnost se měří na světelné roky, ale jak přejít bezpečně přechod, se zánovním zrakovým implantátem.

A když nepomůže opotřebení funkčních částí, stačí nadefinovat standardy. Nasnadě je otázka, k čemu vám bude funkční rádio po pradědečkovi, až vypnou i poslední dlouhovlnný vysílač, trápí ale asi výrazně méně lidi, než celorepublikový přechod na DVB-T, se kterým leckteré výrazně mladší televizi ke vzkříšení nepomohla ani svěcená voda natož set-top box k tomu určené. Což teprve, kdyby nějaká chytrá hlava přišla třeba s myšlenkou, že GSM navržené původně v roce 1982 pro propojení par koncových zařízení elity, ani nadstavba UTMS, nestačí, a je potřeba z kapacitních důvodů nahradit všechny vysílače i koncové zařízení. Něco takového nechci raději ani domýšlet. Je mi ale jasné, že teď někde v dálce zašustilo od radosti několik párů nenasytných rukou.

Reinstalujte prosím systém

Reklamace je otravná, ale průhledná. Platí u ní měsíc na vyřízení, při uznání je oprava bezplatná, tři opakované reklamace se stejnou závadou a dost. To vše je podloženo právní definicí záruky, respektive nově odpovědností za vady prodané věci. Doba hájení spotřebitele je ale obvykle jen dva roky a pak začíná další lovná sezóna.

Někteří výrobci však už dávno přišli na to, že spotřebitel se musí okrádat méně okatě. Servisní balíčky rozhodně nejsou zadarmo, už vůbec ne napořád, je to ale pořád lepší, než muset koupit celou věc znovu. Je to ekologické a prodloužený cyklus je spotřebiteli vítaný. Jenže je to hlavně byznys, nebo spíš loterie, při které se s vámi výrobce vsadí, že váš výrobek neumře dřív než za pět, sedm nebo deset let od nákupu. A vy se vsadíte, že ano, i když ve skrytu duše opravdu nechcete vyhrát. Netroufal bych si tomu říkat ani daň za klid.

Zdroj: BBZZDD

Když to dojde tak daleko, že to v době platné podpory nezapnete a nevzalo to sebou data nebo hůř něčí zdraví, máte štěstí v neštěstí. Běda vám, jak zjistíte, že to jen tak trochu nefunguje a vystavení na milost a nemilost technické podpory zkoušíte prokázat opodstatněnost servisního zásahu. Obdržíte seznam instrukcí, které obvykle obsahují všechno možné, od přeinstalování ovladačů až po uvedení stroje do továrního nastavení. Opakovaně! Udělat zálohu osobních dat, je myslím automatické. Hodiny a hodiny práce s nejistým výsledkem, zvlášť když testovací utility zarytě mlčí a problém zůstává.

Snažil jsem se šest dní domoci opravy do druhého dne, než jsem to pochopil. Až vám opravu schválí, tak k vám přijedou do dalšího pracovního dne. Přátelé z branže mi mezi řečí nad možným původcem mého neštěstí vysvětlili, že to celé může trvat i dva měsíce. Holt jste nedodali dost podkladů pro výjezd servisního technika. Vždyť oni se vám přece tak strašně snaží pomoci. A tak pácháte marné pokusy ve svém vlastním čase, za které by jinak výrobce musel platit servisního pracovníka. Jak se to liší od socialistického „dodělej doma“ mi, zdá se, uniká.

 

Pokud se kryje záruka se servisem výrobce, raději budu reklamovat. Nejsem právník a můžu se plést, reklamaci ale uplatňujete jen u prodejce nebo v opravně specifikované v záručním listě. Bezplatný servis výrobce, byť uplatněný v záruční době, nemusí být uznán jako reklamace, neprodlouží vám záruku a nemusí vám kompenzovat škodu nebo vrátit peníze v případě opakovaného problému. Věřím, že jsou situace, kdy se kontaktovat technickou podporu přímo vyplatí, jenže je to asi jako hrát si s ohněm – dobrý sluha, ale zlý pán.

Čas nejsou jen peníze

Když jsem se rozplýval nad tím, jak si dřív mohli každý snadno zařídit doživotní servis, můžete namítnout, že jste si ty součástky museli sami koupit, skladovat a vyměňovat. Tehdy stály pár haléřů v horším případě stovek korun, bylo dobrým pravidlem je mít po ruce a udržovat základní technické vzdělání. Není to tak dlouho zpět, co jsem s mladšími kamarády jel na výlet Wartburgem jednoho z jejich prarodičů. Po cestě se nám přetrhlo lanko ke spojce. Šel jsem celkem na jistotu, když jsem se zeptal, jestli někde v kufru neleží krabice s „harampádím“ a za půl hodiny jsme pokračovali v cestě.

Moderním autem jste dojeli. S hlavou v dlaních na okraji silnice, počítaje škody, můžete začít stornovat další plánovaný program. Dnes je problém vyměnit bez servisu žárovku, takže i banální a snadno pojmenovatelný problém znamená obvykle konec cesty. Plně naloženého kombíka s pěti lidmi na palubě vám nikdo nevezme do vleku. Když nemáte dobrou pojistku nebo obětavé kamarády, můžete zaplatit jmění za odtahovou službu. V každém případě se vám to cestování pořádně protáhne.

I přes veškeré své nadšení nad vydržováním veteránů, které je možné opravit na kraji cesty pár dobře mířenými ranami, připouštím, že to není ta správná cesta. Se starým autem jste museli strávit stejně tolik času jízdou, jako údržbou v garáži, studováním příruček a manuálů  a to všechno vás něco stojí, i když to zrovna nemusí být peníze. Dnešní bezúdržbové, nedemontovatelné a neservisovatelné zařízení na jedno použití jsou přesně opačný extrém. Nevyžadují od vás znalosti, čas, schraňování součástek, které nakonec ani nemusíte potřebovat a výrobce navíc ušetří na personálních nákladech za servisní oddělení. Stačí je jen užívat a vyhazovat. Pokud se vám navíc data samy přenesou je to spotřební ideál.

Vivat Metuzalém!

Skoro bych i zajásal nad uživatelskou přívětivostí dnešní elektroniky, která si ukládá osobní nastavení do cloudu, aby jste o ně bez ohledu na náhlou smrt zařízení nepřišli. Nemaje doktorát z elektrotechniky ani potřebné vybavení, nezbývá mi mnoho věcí, které bych byl schopný v moderní elektronice opravit. A se stále klesající pořizovací cenou veškerého spotřebního zboží bych možná nad častějšími nákupy mávl i rukou, kdybych netušil, kde nakonec vysloužilé věci skončí. Zvlášť když s kratšími a kratšími obnovovacími cykly odpadu rychle přibývá a recyklovat se rozhodně nedá vše.

Ekologické aspekty by však nevydali jen na jeden odstavec, ale rovnou celou knihu a tak se omezím na cynické konstatování, že v mezinárodních vodách a skládkách třetího světa není zdaleka tolik volného místa a na dráze zemi blízké dostatek meteoritů, aby se jepičí život spotřebního zboží po vyčerpání pozemských zdrojů dal dlouhodobé udržet.Pesimistické předpovědi naznačují, že se toho nemalá část z nás dožije, a až to přijde, bude úplně jedno, na které straně spotřebitelské barikády jste stáli.

Těžko předem soudit, co všechno se pak bude dít, jedno je ale jisté. V módní obuvi, s mobilem na jedno použití a v autě, kde sami nevyměníte ani žárovku to daleko nedotáhnete. A i když se mnou možná nesouhlasíte, aspoň si na to nezkoušejte zvyknout.

Zdroj: PSU.edu

Ohodnoťte tento článek!