Řeší z hlediska národní bezpečnosti mnohem podstatnější problém – CISPA má umožněním jednoduššího (a na soudech nezávislého) sdílení informací mezi vládou (zastoupenou ministerstvem vnitra, Národní bezpečnostní agenturou a dalšími bezpečnostními složkami) a poskytovateli internetových služeb (a rovněž mezi těmito navzájem) pomoci v ochraně před kyberzločiny.
Konec internetového soukromí?
S přibývajícími crackerskými útoky byl podobný zákon jen otázkou času a je pochopitelné, že vedle tradiční americké obavy z napadení z venku se na rychlém schválení CISPA podepsala i podpora internetových gigantů typu Microsoftu nebo Facebooku. Pravdou ale je, že CISPA byla Kongresem odsouhlasena až podezřele brzy. A navíc byly ve znění zákona na poslední chvíli (16. dubna) provedeny změny.
CISPA, foto: EFF
K původním důvodům, jež vyžadovaly uplatnění CISPA, totiž k ochraně národní a také kyberbezpečnosti, najednou přibyla i ochrana dětí a osob a také vyšetřování či trestání konkrétního kyberzločinu. Čímž se dostáváme k obavám odpůrců tohoto zákona.
Současná formulace CISPA je totiž natolik vágní, že v podstatě sdílení informací o internetových uživatelích nestojí vůbec nic v cestě. A nejde jen o to opodstatnit uplatnění zákona CISPA – problém je i v nastavení pravomocí všech zúčastněných institucí. Podle odpůrců by se díky nejasnostem v oblasti práce vlády s údaji od poskytovatelů internetových služeb mohl CISPA klidně obrátit proti stejným cílům, na které byly zaměřeny zákony SOPA a PIPA. Tedy na uživatele, kteří porušují sdílením souborů a podobnými aktivitami cizí autorská práva. A nikoliv na hackery, crackery a kyberšpiony.
Všichni jsou podezřelí
Není rovněž až takovou nadsázkou, že si vláda díky CISPA bude moci číst cizí e-maily, čímž hrozí například organizace Electronic Frontier Foundation. Jakkoliv to zavání přílišným extrémem, faktem zůstává, že CISPA se neomezuje jen na sdílení informací technického charakteru. Všechno, co bude o jakémkoliv podezřelém dostupné, se podle tohoto zákona dostane do rukou americké vlády, respektive bezpečnostních složek.
A ze současné podoby CISPA vyplývá, že stát se podezřelým rozhodně nebude nic těžkého. Přitom dokonce úřady či internetové společnosti ani nemají povinnost oznámit konkrétnímu uživateli, že informace, jež se ho týkají, byly postoupeny někomu dalšímu.
Zákon ještě musí schválit Senát a nakonec prezident USA Barack Obama, přičemž ten tvrdí, že CISPA rozhodně nepodpoří a neváhá prý využít ani práva veta. V což nezbývá než doufat. Právní ošetření ochrany před kyberútoky je totiž sice potřeba, jenže vejde-li CISPA v platnost ve svém současném znění, pak ztratí uživatelé internetu podstatnou část kontroly nad svým soukromím.
