Obyčejný život s osmibity v době totality

0

Vzhledem k tomu, že disketová jednotka patřila tehdy u majitelů Atari i dalších platforem mezi vzácné a v podstatě neznámé periferie, všichni nahrávali programy či hry z magnetofonu, který byl (u Atari) potřeba speciální s velmi složitým a hamatným konektorem. Majitelé Sinclairů to měli jednodušší, protože zde mohli použít magnetofon obyčejný a i rychlost nahrávání (1 500 baudů) byla na tu dobu ucházející. Stejně tak pohodlné to měli i majitelé Sharpu, protože tam byl magnetofon integrovaný. Na Atari bylo nahrání čehokoliv hodně zdlouhavé. A když píšu zdlouhavé, myslím opravdu hóóóódně zdlouhavé.

Neuvěřitelně pomalý kazetový magnetofon Atari s nezbytným počítadlem
Neuvěřitelně pomalý kazetový magnetofon Atari s nezbytným počítadlem

Originální rychlost nahrávání u Atari byla 600 baudů. Tato jednotka je dnes už pro běžnou veřejnost téměř neznámá. Představuje (při maximálním zjednodušení) rychlost přenosu jeden bit za sekundu, což v praxi znamená, že za tu sekundu se do počítače přenese nějakých 75 bytů. Když si uvědomíme, že Atari nabízelo na svou dobu slušnou kapacitu RAM 64 kB, tak by to znamenalo, že celou paměť byste z kazety nahráli uvedenou rychlostí za 873 sekund, tedy přibližně za čtvrt hodiny. Samozřejmě, žádný reálný program tak dlouhý nebyl, ale i tak znamenalo nahrávání her dlouhé minuty čekání, přičemž velmi často v průběhu tohoto aktu došlo k chybě a pro ty se slabším srdcem hrozil akt pietní.

Mistrem v přetáčení

Aby se někomu výše uvedené nezdálo zas tak jednoduché, tak vězte, že při nahrávání jste vlastně neměli k dispozici vůbec žádnou informaci, co nahráváte a jak dlouho to ještě bude trvat! To ale opět platí pouze pro Atari, na Spectru to bylo jiné. Zní to neuvěřitelně, ale stávalo se při zkoušení nových neznámých kazet naprosto běžně, že jste po deseti minutách cvrlikání zjistili nudnou stupiditu nahrávané hry, nestojící za ten ztracený čas. Každou kazetu proto bylo nutné přesně popsat a zvláště z počítadla magnetofonu uvést počátky jednotlivých programů. Ano, kazeťák měl malé počítadélko, no a dle jeho hodnoty jste se orientovali a mohli jste tudíž odhadnout, kolik minut čekání vám ještě zbývá. Kazety se proto neustále převíjely na začátek, aby celá tato strategie zdárně fungovala.

Naštěstí už v roce 1987, tedy v roce, kdy já získal své Atari, se v pražském Atari klubu zablýskalo na lepší časy. Jiří Richter, tehdy student elektrotechniky na ČVUT, se nespokojil s velmi pomalým datovým přenosem z magnetofonu a jeho zlaté české ručičky (v daném případě i hlavička) daly české Atari scéně k dispozici systém TURBO 2000. Nejprve se musel magnetofon speciálně hardwarově upravit. Následně se před každým nahráváním nějaké hry či programu musel nejprve nahrát speciální krátký zavaděč, tedy obslužný prográmek. Následné nahrávání bylo zjednodušené tím, že hry v novém formátu měly i hlavičku se jménem, takže už jste věděli, co to vlastně nahráváte. No a za druhé – bylo to podstatně rychlejší. Celých 2 270 baudů je téměř čtyřikrát více, než původní rychlost, stanovená firmou Atari. Práce s počítačem získala úplně nové dimenze.

Pan Richter neusnul na vavřínech, později přišel i s další verzí tzv. SuperTurbo, kde bylo možné si rychlost nahrávání měnit při zachování zpětné kompatibility. Implicitně byla nastavena na 3630 Bd, ale testoval jsem i zhruba 4200 Bd a při použití kvalitní kazety se na záznam dalo spolehnout. Později se také objevily speciální cartridge s Turbem, které jste pouze zasunuli do počítače, ten resetovali a měli jste Turbo nahrané. Richter se při tvorbě Turba velmi inspiroval ZX Spectrem, takže bylo dokonce možné po úpravě zavaděče přenášet data mezi oběma platformami. Na Atari se takto obvykle přenášely obrázky z her či jednoduché textové soubory – ostatně, vzhledem k zásadním odlišnostem nemělo smysl přenášet něco jiného.

Stejně jako Atari i C64 pracoval standardně s magnetofonem nesmírně pomalu. Na Atari vznikl systém Turbo 2000 s nutnou hardwarovou úpravou magnetofonu. Na C64 žádná úprava nutná nebyla. Stačil malý Turbo zavaděč, případně podomácku udělaná cartridge s ním, no a čtení či zápis z magnetofonu bylo hned mnohem rychlejší. Sofistikovanější cartridge, kterými je tento počítač proslulý (například Final Cartridge), k nám pronikaly jen nesmírně pomalu a koupit se běžně daly až po revoluci.

Nedosupné periférie

Problém s magnetofonovým záznamem nebyl tím jediným, co tehdejší počítačový lid řešil. Dalším, co bylo velmi obtížně sehnatelné, byly jakékoliv periférie k tehdejším počítačům. Od tiskáren, přes plotry po to, co jsme my, mladí, potřebovali nejvíce – joysticky. Ty se tehdy velmi často vyráběly na koleně a to samé se v jistém smyslu dá říci o známém souřadnicovém zapisovači Alfi, složeného z částí stavebnice Merkur.

Lidový plotter Alfi postavený ze stavebnice Merkur
Lidový plotter Alfi postavený ze stavebnice Merkur  

Tento nedostatek periférií vedl k improvizaci i k jistému pozitivnímu přínosu k všeobecné vzdělanosti počítačového lidu. Na rozdíl od dnešní doby, kdy ani většina nadšenců netuší, jaké jsou detaily zapojení toho či onoho portu, tehdy takové vědomosti byly téměř nutností. Pokud jste například chtěli k počítači připojit nějakou složitě sehnanou tiskárnu, tak jste se bez něčeho takového prostě neobešli. Dokonce se tehdy i prodával joystick, který neměl žádný standardní konektor, ale pouze vyvedené jednotlivé kabely – předpokládalo se, že kupující si konektor osadí dle používaného počítače.

Lidový plotter Alfi postavený ze stavebnice Merkur
Lidový plotter Alfi postavený ze stavebnice Merkur

V tomto směru lze na tehdejší počítače nahlížet s jistými sympatiemi – díky relativní jednoduchosti jak hardwaru, tak i softwaru, bylo možné je do nejmenších detailů pochopit a dokonce i různě vylepšovat. Zatímco dnes ani ten největší expert nad experty neví o moderních mašinách úplně vše, od podrobné funkčnosti operačního systému po hardwarové detaily, tehdy to možné bylo.

Omezené periférie

Nedostupná literatura

Knížky pod pultem

K poznání detailů jednotlivých platforem byla ale potřeba literatura a i s tou tehdejší nadšenci zápasili. Aby se člověk dostal aspoň k nějaké literatuře, která by mu pomohla počítače lépe poznat, nemohl si jen tak mírnix týrnix zajít do obchodu a tam si ji koupit. Nic takového se normálně sehnat nedalo. Dotyčný se musel organizovat. Jedině pokud jste se stali členy některého z mnoha počítačových klubů, měli jste možnost odebírat jejich časopisy. Když se odboural nezbytný ideologický balast, tak si v nich každý našel něco nového a zajímavého.

Od techniků se s naprostou samozřejmostí očekávalo, že výsledky svého úsilí předloží komunitě bez jakéhokoliv nároku na odměnu. Už zmiňovaný pan Richter se tak díky svému vynálezu nestal milionářem, i když by si to rozhodně zasloužil. I další, dnes už bezejmenní autoři připojování různých tiskáren, joysticků či rozšiřování paměti se zbohatnutí nedočkali. O programátorech softwaru, například textového editoru Čapek pro Atari a podobných programů pro jiné platformy, se dá říci to samé. Jak známo, Československo bylo státem dělníků, rolníků a pracující inteligence – s přesně tímto pořadím důležitosti.

Obal knihy Bity do bytu, která se jako první věnovala programování v Assembleru
Obal knihy Bity do bytu, která se jako první věnovala programování v Assembleru

Časopisy pro vyvolené

Až zpětně člověk zjišťuje, že literatury vlastně bylo i dost, ovšem existoval zásadní problém, jak k ní přijít. Obvykle se jednalo o jakýsi poloviční samizdat, vydávaný pouze pro členy klubů ve velmi omezeném počtu kopií. Časopisy neboli zpravodaje, byly neprodejné, koupit se prostě nedaly a distribuovaly se členům klubů zdarma – tedy za členské příspěvky (což v dobové terminologii znamenalo „zdarma“). Člověk stojící mimo celou tuto organizační strukturu měl velký problém cokoliv získat.

Nelze nezmínit v tehdejší době slavný časopis Mikrobáze, vydávaný už zmíněnou 602. ZO Svazarmu, který pro mnohé znamenal nesmírně důležitý přístup k základním informacím. Příručky ke svým strojům a popisy programovacích jazyků vydávala i firma Kancelářské stroje, ovšem i ty nebylo možné v běžných obchodech pořídit. Zájemci si je kupovali v podnikové prodejně. Dalším dost paradoxním zdrojem byla pražská prodejna Sovětská kniha, kde v ruštině existovaly mnohdy zajímavé a podnětné učebnice či příručky, no a vzhledem k tomu, že ruštinu se každý učil povinně, nebylo její luštění beznadějné.

Počítačové kurzy

Koncem osmdesátých let vznikaly pro technické zájemce i první kurzy programování. Jedním byl i skvělý kurz assembleru procesoru Z80, na němž bylo postavené ZX Spectrum, a jehož lektorem byl Ladislav Zajíček. Materiály ke kurzu měly podobu knihy. Celkem šlo o asi 100 stran vytištěných na jednojehličkové tiskárně BT100. Pamětníkům je jasné, jaká to musela být řehole. Na tuto „výdělečnou činnost“ měl dokonce povolení Národního výboru. Někdy na jaře 1989 pak z těchto materiálů vznikla jedna z prvních zcela původních učebnic assembleru u nás – Bity do Bytu.

Ono chození do klubů spojené s diskutováním o problémech a výměnou programů nám dnes už přijde absurdní, ale právě tak jsme se dozvídali novinky a sdělovali své zkušenosti, nehledě na podporování pocitu sounáležitosti komunity. Zpravodaje klubů se toto všechno snažily monitorovat a organizovat. Uveřejňovaly například seznamy dostupné literatury či softwaru s tím, že si je mezi sebou členové klubů vzájemně povyměňují. Šťastlivci, kteří měli odjet do zahraničí (pochopitelně do toho nepřátelského západního), byli nabádáni, aby se tam pokusili sehnat nějakou literaturu, v ideálním případě předplacením zatím nedostupného časopisu. Koupě softwaru se nedoporučovala, protože u nás se přeci dá sehnat všechno a zadarmo. Zkrátka, takový malý komunismus v praxi.

Pokud si tehdejší zpravodaje na internetu vyhledáte a začtete se do nich, dýchne na vás atmosféra doby a někdy budete jen s nepochopením kroutit hlavou. Naleznete tu například popis, jak při návštěvě kapitalistické ciziny nakupovat, protože na rozdíl od socialistického ráje ceny nejsou jednotné a v rozdílných obchodech se liší – to pro člověka zpoza železné opony bylo něco neuvěřitelného.

Kopírování v mezích zákona

Jednou z mnoha naprostých kuriozit je fakt, jak se tehdy přistupovalo k softwaru. Je samozřejmé, že téměř veškerý tehdy dostupný software byl kradený. V socialistickém Československu jste si mohli koupit jen velmi omezený sortiment softwaru ze Západu a to ještě pouze pro podnikovou sféru, pracující s klony PC či systému CP/M. Zde si zájemci mohli pořídit třeba dBase III či Turbo Pascal. Na nějaké hry pochopitelně valuty nebyly. Místo legálního nákupu se proto rozsáhle využívala možnost si potřebné jednoduše okopírovat, k čemuž bohatě stačil obyčejný magnetofon. Dobová literatura se nad tímto faktem vůbec nepozastavuje, naopak, s naprostou samozřejmostí se autoři zmiňují o kopírování her a programů, jakoby se jednalo o běžnou a bohulibou činnost. Běžná tedy rozhodně byla.

Legendární programovací jazyk Turbo Pascal ve verzi 7
Legendární programovací jazyk Turbo Pascal ve verzi 7

A úplně nejparadoxnější je fakt, že pojem „softwarové pirátství“ tehdy skutečně existoval – nicméně v úplně jiném významu, než dnes. Autoři článků a komentářů se totiž rozčilují nad „pirátstvím“, s jakým někteří podnikavci kopírují ukradené hry za úplatu. Kopírovat software zadarmo je ale, soudruzi, naprosto správné. Jinak ten komunismus nikdy nevybudujeme!

Právě tento čas zrodil následný velmi problematický přístup k softwaru, s nímž bojujeme až do dnešních dní. Od devadesátých let se sice už software koupit dal, ale pro změnu za tak nedostupné finance, že kopírování opět slavilo úspěch. Až teprve dnes, v souvislosti s tím, že jsme přeci jen ten Západ poněkud dohnali, je možné software kupovat, aniž by to znamenalo vydat se z posledních úspor. Ovšem změnit myšlení a zažité stereotypy z mládí – s tím bude mít má generace asi problém i nadále.

Podnikové IT a jeho specifika

Podnikové IT a jeho specifika

Že existuje nějaký jiný svět, plný sálových počítačů, minipočítačů či alespoň klonu IBM PC, to jsme my, mladí zkoumatelé bitů sice tušili, ale příliš jsme o tom nevěděli. Dá se totiž říci, že tyto dva světy, tedy nadšenecká oblast domácích počítačů a profesionální obvykle dostupná v podniku PVT, tak tyto dva světy se vzájemně moc neovlivňovaly.

Podnikový počítač Tesla CM 7202 (autor: Pavel D. F. Hrubý)
Podnikový počítač Tesla CM 7202 (autor: Pavel D. F. Hrubý)

V onom profesionálním světě byl velký problém nějaký ten mikropočítač pořídit, a pokud se již podařilo ten či onen podnik pohnout k nákupu hardwaru, byl příslušný „hybatel“ vděčný za cokoliv, co obsahovalo mikroprocesor. A tak podniky fungovaly na mnoha různorodých strojích, obvykle buď typu SMEP, případně Robotron, a ještě později PP 06, což byla československá kopie PC XT. Na takových počítačích se řešily problémy dnes dost nepochopitelné – jak nacpat veškerý software a data na 8‘‘ diskety o kapacitě 128 kB, jak používat textové editory na strojích, které neuměly nejen české znaky, ale dokonce ani malá písmena (například SM50/40) atd.

Jako operační systém sloužil obvykle MIKROS, což nebylo nic jiného, než CP/M Garyho Killdala, který ale pravděpodobně o nové české variantě svého díla vůbec nevěděl. I další západní software byl prodáván poctivě ukraden a někdy i počeštěn, například dBase II (Agrodat Hluboká jej prodával jako RDOS s českou příručkou a dokonce česky přeloženými příkazy), SuperCalc (prodávaný Kancelářskými stroji Plzeň, ovšem těžko říci, zda o tom v Computer Associates měli potuchy), WordStar a jiné.

Základní deska počítače SMEP
Základní deska počítače SMEP

Datové přenosy

Pro výměnu dat mezi jednotlivými podniky byl používán „kabelový“ přenos, což opět odpovídá dobové realitě. Diskety s daty se zkrátka vložily do pevných desek, následně do kabely, která se přenesla… Ne, opravdu, internet v té době u nás neexistoval. Modemy sice byly, a to o „neskutečné“ rychlosti 300 a 600 baudů. Navíc se jednalo o obrovskou vzácnost.  Vzhledem k nekvalitě tehdejší telefonní sítě se takto daly přenášet jen malé datové objemy. I tak se často jednalo o hodiny marného snažení plné přenosových chyb.

Profesionálové se na domácí počítače dívali jako na hračky (což také, upřímně řečeno, obvykle byly). My, náctiletí, kteří jsme se konečně k počítačům PP a minipočítačům SMEP s terminálem SM7202 na různých brigádách či praxích dostali, jsme zase dost přezíravě hleděli na textový monochromatický výstup a mamutí tiskárny. To vše nesplňovalo naše představy o moderním počítači. Nejely na tom žádné hry.

Na praxi v podniku PVT jsem měl možnost se prvně setkat setkat s IBM PC XT – tehdy, v jarních měsících roku 1989 se jednalo o naprostou bombu. A když mi tam personál pustil slavné Leisure Suit Larry, měl jsem jasný důkaz, že mé domácí Atari zdaleka neznamená vrchol technologie. IBM PC s kartou EGA, tedy po herní stránce v podstatě podprůměrný stroj, dokázalo mé domácí Atari naprosto deklasovat. I jiní z kamarádů měli podobnou zkušenost. Toto tušení – že naši domácí miláčci jsou již zastaralí a na Západě již existuje jiný svět – bylo podporováno občasnými články v časopisech.

Konec „zlatých časů“

Po revoluci se doba celkem rychle a nekompromisně změnila. Ne samozřejmě ze dne na den, to vůbec ne. Nicméně znenadání bylo možné zajet si na Západ a pořídit si jakýkoliv tehdy běžný mikropočítač, samozřejmě za triviálního předpokladu, že měl člověk dost financí. Najednou to ale už možné bylo a do Československa se hrnula záplava Atari ST, Amig a do začínajících firem i IBM PC, které však zprvu bylo nesmírně drahé a pro běžné uživatele nedostupné. Pro představu – IBM PC XT se v roce 1990 prodávalo kolem 35 000 Kčs, PC AT od 44 000 Kčs a nejlacinější PC s 386SX procesorem přišel na cca 80 000 Kčs. Počítač s procesorem 80486 byl zcela mimo realitu – 290 000 Kčs. Toto vše v době, kdy se Škoda Favorit dala pořídit za cenu pod 100 000 Kčs.

Ceny Atari ST či Amigy 500 byly oproti těm uvedeným daleko dostupnější. Amiga 500 se dala v Rakousku koupit za cca 6 500 šilinků (tedy cca 16 000 Kčs), Atari ST bylo ještě levnější. I ceny monitorů k těmto počítačům byly podstatně nižší, než pro PC. I když je mnozí stejně jako osmibity připojovali k obyčejné televizi, mít monitor se postupně stávalo normou. Postupně, velmi pomalu se k osmibitům přikupovaly disketové jednotky a k modernějším strojům druhá jednotka a posléze i hard disk. Efektivita práce a užitečnost takto rozšířených počítačů byla pochopitelně zcela nesrovnatelná s předchozí dobou.

Periférie a podpora češtiny

Splašený hřebík ustupuje

Konečně se také stalo normou vlastnit tiskárnu. Zatímco před listopadem 89 byla jediná relativně dostupná tiskárna jednojehličková BT100, což bylo velmi tristní dílo, po listopadu bylo možné zakoupit západní devíti či čtyřiadvacetijehličkové tiskárny s tiskem uspokojující kvality. V časopisech, které se po revoluci vyrojily jako houby po dešti, se objevovaly návody, jak tu či onu tiskárnu k tomu či onomu počítači připojit. Je třeba si uvědomit, že osmibitové počítače obvykle nedisponovaly standardním paralelním rozhraním, takže připojení tiskárny nebylo zdaleka triviální záležitostí.

ZX Printer tisknul na nesehnatelný hliníkový papír
ZX Printer tisknul na nesehnatelný hliníkový papír

Pro téměř každou osmibitovou platformu si mateřská firma vyráběla tiskárny vlastní, ovšem jejich cena rozhodně nebyla lidová. Někdy se obtížně používaly pro speciální spotřební materiál, protože sehnat například hliníkový papír pro ZX Printer bylo v podstatě nemožné. Stejně nedostatková byla pera pro souřadnicové zapisovače, ovšem zde často pomáhala lidová tvořivost, takže tyto nezbytné speciální součástky se nahrazovaly mnohem dostupnějšími fixkami s upraveným držákem. Podobně se tento problém řešil na plotteru MZ-1P16 pro Sharp, což byla asi nejrozumnější relativně dostupná předrevoluční možnost domácího tisku, ovšem pouze pro tuto platformu.

Kromě zapojení komplikovala používání neoriginálních tiskáren i nutnost naprogramování vlastního ovladače, což ne každý zvládl. Ovšem tento nezbytný software byl postupně vyvinut primárně pro ZX Spectrum a posléze i pro další tehdejší počítače, takže zvídavý nadšenec měl možnost si jednak vytvořit vlastní interface a následně jej s pomocí kódu ovladače, uveřejněném v nějakém časopise, zprovoznit.

Tiskárna BT100 zvaná kvůli jedné jehličce a pomalému tisku též Splašený hřebík
Tiskárna BT100 zvaná kvůli jedné jehličce a pomalému tisku též Splašený hřebík

Problematická čeština

U Amigy nebylo připojení problém, potíž spočívala v tisku českých znaků. Vzhledem k tomu, že operační systém verze 1.3 nepodporoval českou znakovou sadu, upravovaly se textové editory, aby je člověk s naší mateřštinou mohl používat. To samé se řešilo i na PC, kde vzniklo hned několik kódování češtiny, což někdy komplikovalo výměnu textových souborů. Konverzní utilitky se proto staly velmi oblíbenými programy, ovšem nejednalo se o velkou vědu a lidé si je dělali i sami.

Amiga i Atari ST u nás tedy slavily úspěch v době, kdy na Západě se již většinou používaly ke hraní počítačových her a byly spíše na ústupu. U nás je velmi mnozí běžně používali jako levnou alternativu k PC, která navíc nabízela bonus hraní kvalitních her, což PC v této době ještě tak úplně nezvládala. Atari ST se dokonce dočkalo počeštěného operačního systému, ovšem znamenalo to vyměnit ROM.

Celý ten shora popsaný klubový život neskončil ze dne na den. Já sám jsem se po zakoupení Amigy stal na podzim roku 1990 členem brněnského Amiga klubu. Tím, že jsem svou novou Amigu přinesl ukázat do svého původního Atari klubu, jsem se také bezděky stal jeho hrobařem a klub relativně brzy nato zanikl. Klubový život pokračoval ještě nějaký ten rok a rezonoval při akcích zájemců o tu či onu platformu. Amigisté nedali dopustit na známé Resetkání, organizované zakladateli časopisu Reset, které se ostatně ve velmi komorní atmosféře pořádá dodnes.

Postupem času, jak všechny platformy postupně převálcovalo jediné uniformní IBM PC, se klubový i jakýkoliv jiný společenský život počítačového lidu vytratil. Internet se postupně více a více prosazoval, takže osobní setkávání přestávalo být potřebné. No a vzhledem k dostupné literatuře a softwaru se ztrácel důvod, proč o nějakých problémech diskutovat, když stačí zadat dotaz do Google.

Počítačový život se stále více a více blížil tomu, co známe dnes a co nám přijde jako normální, běžné, samozřejmé a jednou provždy dané. Mnozí ani netuší, že jen před dvěma desetiletími byla úplně jiná doba. V něčem horší, v něčem možná i zajímavější. Každopádně ale jiná.

Konec Svazarmu

Zásadní ránu klubovému životu dala poněkud divoká privatizace Svazarmu. Po celé republice tento proces probíhal podobně, takže v rámci jednoduchého popisu zůstaneme u Brna. Ustanovena byla Nadace počítačových klubů, původně složená ze zástupců jednotlivých klubů. Ta měla kluby i nadále podporovat, jenže idyla dlouho netrvala. Vzhledem k tomu, že dle zákona nemohou být v nadaci zástupci subjektů, které nadace podporuje, byli zástupci klubů z nadace vyloučeni. Do nadace měla svým ziskem přispívat nástupnická organizace Mikrocentra, pod kterou byl například organizován brněnský Sharp Klub. Počítačové kluby našly nové útočiště v Brně Lužánkách v Centru volného času. Následnická organizace MicroComp s.r.o, která „zdědila“ veškerý původní majetek, měla tyto kluby podporovat placením jejich nájmu, ovšem nějak na tuto bohulibou činnost nevydělala. A tak se vše změnilo ve formu, která je nám dnes dobře známá – každý si své koníčky platí sám a majetek bývalého Svazarmu už nikoho nezajímá.

Obyčejný život s osmibity v době totality

Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů