Historické okénko: PCjr aneb jak chtělo IBM dobýt domácnosti přes barevnou grafiku [retro]

3
Kings Quest I
Kings Quest I
-
Zdroj: Sierra

IBM po trhu s domácími počítači pošilhávala již dlouho před rokem 1984, kdy bylo PCjr (společně s dalšími stroji z dílny velké modré, především PC AT) představeno. Ostatně, vzorem pro IBM při tvorbě jejího PC byl slavný Apple II, do té doby stroj pro manažery a náročné amatéry. IBM PC jej na tomto piedestalu vystřídalo – a to samozřejmě k nelibosti jablečné firmy. Apple se tuto neblahou zkušenost pokoušel napravit různými dalšími počítači jako například Apple III, Lisa či Macintosh, ovšem tento stav již nikdy nezměnil.

Apple II se z prémiového stroje pomalu posouval na pozici stroje lowendového, případně počítače pro domácí náročnější uživatele, kteří buď platformu používali léta a nechtěli přijít o svá data. Poslední skupinou byli ti, kdo si nemohli dovolit PC a výkon Apple II jim vyhovoval. Tento počítač sice nikdy nebyl přímo domácí herní platformou – o tuto pozici soupeřily počítače Sinclair, Atari či Commodore – ovšem hry se na něm hrát daly a také hrály. To byla taky jediná oblast, kde IBM PC Apple II předčil, protože tam to s hrami bylo vzhledem k omezeným grafickým schopnostem dost špatné.

 Na Apple IIe se dalo solidně pracovat i hrát (zdroj: reddit.com)

IBM se tedy rozhodla vytvořit levný omezený klon své vlastní platformy, který by byl na jedné straně kompatibilní s PC, ovšem na straně druhé… no hlavně musí být levný. To byl zásadní požadavek. Leč jen to by nestačilo, to si v laboratořích Boca Raton uvědomovali. Bylo třeba ten základní koncept nějak vylepšit, tedy pokud se nový počítač měl ujmout tam, kde PC doposud selhávalo – ve hraní počítačových her.

Nová vylepšení oproti PC

Proto se tým tvůrců rozhodl vylepšit základní grafické schopnosti CGA o další tři grafické režimy – 160 × 200 px v šestnácti barvách, což bylo podobné rozlišení, jaké umělo osmibitové Atari (které ovšem zvládlo na jedné řádce zobrazit pouhé čtyři barvy), dále velmi slušný režim 320 × 200 px v šestnácti barvách, no a jako bonusový režim tu bylo rozlišení 640 × 200 px v barvách čtyřech. Především ten druhý zmíněný byl v této době velmi solidním pro vytváření her, jelikož v podstatě žádný z tehdejších počítačů nic takového nenabízel. Respektive pokud nabízel, tak s různými omezeními v podobě atributů atd.

Boot screen PCjr ukazuje kromě velikosti instalované paměti i celou šestnáctibarevnou paletu CGA (zdroj: www.brutman.com)

Tvůrci PCjr dokázali dostat na obrazovku celou barevnou paletu karty CGA, což ani velké a profesionální PC neumělo. Na druhé straně, počítač nepodporoval sprity, tedy grafické objekty pohybující se nezávisle na pozadí, což byla technologie, kterou tehdejší osmibitové počítače při zobrazování animací mnoha herních objektů doháněly nedostatečný výkon. Ovšem PCjr bylo rychlejší, než jakýkoliv osmibit, takže něco takového nepotřebovalo.

Počítač dostal do vínku i nějaké ty zvukové schopnosti – byl schopen přehrávat tříhlasou melodii a disponoval i šumovým kanálem. Nebylo to nic zázračného, takový Commodore C64 byl v tomto ohledu daleko schopnější, ovšem IBM tímto počinem dosáhla zhruba úroveň osmibitového Atari, což tehdy stačilo.

IBM PCjr se sloty pro cartridge a bočním sidecar konektorem (zdroj: oldcomputers.net)

Pro snadnou distribuci her byly ve stroji k dispozici dva sloty pro herní cartridge, tedy pro malé ROM moduly s kapacitou 64 kB. Tento princip distribuce softwaru byl tehdy u herních strojů velmi oblíbený, cartridge slot mělo Atari i Commodore a přišel s tím i Sinclair ve svém Interface 1. Nikde se ale nepočítalo s velkou kapacitou modulu. Zásuvné moduly bylo možné do počítače zasunout při jeho běhu, v takovém případě došlo k automatickému resetu a spuštění programu z modulu. I to bylo lepší než u konkurence, kde se musel modul zasouvat při vypnutém počítači.

 Joysticky přímo od IBM (zdroj: www.digibarn.com)

Toto všechno byly ty dobré zprávy, které vypadaly velmi nadějně a slibovaly, že by chystaný počítač mohl opravdu zásadně převálcovat konkurenci svou kvalitou. Možná se IBM zalekla, že takový stroj by kanibalizoval její vlastní IBM PC, takže po vylepšování přišlo na řadu ořezávání funkcionality.

Odsun Applu na druhou kolej

IBM PCjr mělo pod kapotou stejný procesor, jako IBM XT, tedy i8088 taktovaný na 4,77 MHz. Jenže vzhledem k šetření se videopaměť počítače nenacházela na separátní grafické kartě, ale byla integrovná na základní desce. Navíc byla paměť dedikovaná z hlavní RAM. Alespoň jste si mohli zvolit, jakou velikost pro grafiku vyhradíte. To v důsledku znamenalo, že se procesor musel v přístupu do paměti střídat s videoprocesorem a tím pochopitelně přicházel o část svého výkonu. Internetové zdroje tvrdí, že to znamenalo přijít o čtvrtinu výkonu, takže reálný tak procesoru byl 3,58 MHz. Zároveň je ovšem zdůrazňováno, že při normální práci to uživatel moc nezaznamenal.

Ořezávání konfigurace

Na druhé straně, ta dost podstatná změna organizace obrazové paměti byla udělána velmi šikovně, protože se musela řešit kompatibilita se standardním IBM PC. V něm byl obrazové paměti vyhrazen přesně daný paměťový prostor od $B800. Protože v PCjr byla adresa videopaměti jiná, zabudovala IBM do počítače šikovný čip jménem VGA. Zde ale označení znamenalo Video Gate Array, což s budoucí kartou VGA nemělo nic společného. Tento čip dostal za úkol monitorovat paměťová volání, a pokud narazil na nějaká volání požadující práci s videopamětí na adresách obvyklých v IBM PC, VGA takové volání přesměroval na skutečnou adresu videopaměti v PCjr.

Kompletní sestava PCjr ale pouze s 64 kB volné RAM – tedy v podstatě nepoužitelná (zdroj: Wikipedia)

Horší omezení spočívalo ve faktu, že IBM odstranila z počítače kompletně podporu DMA. To v principu znamenalo, že jste k tomuto počítači nemohli připojit modem s rychlostí vyšší než 2400 baudu. To je sice obvyklá výtka dnešních kritiků, ovšem je třeba si uvědomit, že v této době rychlejší modemy ani neexistovaly. Kromě tohoto nedostatku, jenž ve své době asi nikoho netrápil (samotná IBM pro počítač prodávala modem o rychlosti 300 baudů), tu byla například nemožnost práce s obvyklými systémovými přerušeními (například pro ovládání sériového portu či disku), protože vše musel zvládnout procesor pěkně sám. To v důsledku znamenalo, že jste např. při běhu disku nemohli nic zapsat na klávesnici, jelikož CPU byl tímto aktem plně vytížen a vaše stisky kláves neměl kdo obsloužit.

Toto omezení ale bylo takříkajíc pod kapotou a málo uživatelů si jeho důsledky uvědomilo. Některé problémy byly ale jasné všem. Především paměť – počítač měl v maximální konfiguraci 128 kB RAM. To na domácí počítač znělo skvěle, protože ničím takovým nedisponoval ani Commodore C64, Atari 800XL či třeba v základu Apple IIe. Problém byl, že to bylo dost málo pro kompatibilitu s PC.

Tehdejší software totiž předpokládal jako obvyklou velikost 256 kB. Paměť zprvu nešlo rozšířit, posléze IBM představila rozšiřující 128kB sady, které se zasouvaly od bočního „SideCar“ slotu, jediného dostupného pro rozšiřování počítače. Bylo možné užít až tři takové moduly, čímž se paměť dostala na velmi hezkých 512 kB, tedy na plně použitelnou velikost.

K tomu jste ale potřebovali speciálně upravený DOS 2.1, jelikož klasický MS DOS s takto rozšířenou pamětí neuměl pracovat (problém byl s videoram, jež byla pevně umístěná na konec toho původního 128kB prostoru). Nebyla by to ale IBM, aby i něco takového bylo plně „user friendly“. Pokud jste totiž potřebovali více než jen jeden modul, už takovou „zátěž“ neutáhl interní zdroj a rozšířenou paměť jste tudíž museli připojit ke zdroji externímu.

PCjr vložené do standardní PC bedny a přidání druhé disketové jednotky – jednalo se o populární, leč neoriginální rozšíření (zdroj: Wikipedia)

Limitní jednotka

Dalším limitem byla pouze jedna disketová jednotka a neexistence možnosti připojit druhou, nebo dokonce harddisk. Pravda, disketová jednotka byl plně PC XT kompatibilní (i když nepatrně pomalejší). Její výhodou byla mnohem větší kapacita disket (360 kB) oproti tehdejším osmibitům, které většinou používaly diskety pouze jednostranné o kapacitách 120–170 kB (Apple II – 140 kB). Problém byl ovšem v tom, že k těm osmibitům jste více disketových jednotek připojit mohli (u Apple II se jednalo o pravidlo), no a kromě toho, mnohý software na IBM PC počítal buď s instalací na hard disk, nebo se dvěma jednotkami. Tehdy bylo obvyklé mít v jedné jednotce programovou disketu a ve druhé disketu s daty.

Zadní strana PCjr – všechny konektory jsou zcela proprietární (zdroj: oldcomputers.net)

Tato hardwarová omezení způsobila, že ta vychvalovaná kompatibilita s IBM PC byla ve skutečnosti pouze teoretická. Mnoho programů nejelo, odhaduje se, že pouze 60 % softwaru z PC bylo na PCjr skutečně funkční. Co víc, na standardním PCjr se 128 kB RAM jste nespustili žádný z tehdejších „must have“ programů, které byly v recenzích neznačkových PC klonů obvykle užívány k hodnocení kvality takového produktu. Ani Lotus 1-2-3, ani Wordstar (tehdy nejrozšířenější textový procesor), nemluvě o Microsoft Flight Simulatoru.

Navzdory grafice na smetiště dějin

Fakt, že si IBM tuto skutečnost nepohlídala, ukazuje na přezíravost „velké modré“. Ano, jiný software fungoval, například takový Multiplan od Microsoftu (předchůdce Excelu). Ovšem už jen skutečnost, že kompatibilita moc nefungovala a potenciální kupující se musel pídit, zda právě jím požadované aplikace opravdu spustí, tento fakt znamenal pro úspěch počítače řádnou ránu. IBM si svou chybu s Lotusem uvědomila a půl roku po uvedení počítače se na trhu objevila cartridge s tímto program upraveným pro PCjr. To už bylo pozdě.

Původní „chiclet“ klávesnice (zdroj: Wikipedia)

Nejhorší na závěr

To ale vůbec nebylo vše – na závěr jsme si ponechali to nejhorší, co bylo ihned po předvedení počítače kritizováno. Klávesnice. IBM se rozhodla, že pro amatéry, kteří se spokojí s PCjr, stačí levná varianta bez pořádné klávesové mechaniky i bez skutečných kláves. Místo toho použila malé plastové obdélníčky ve stylu těch nejlevnějších počítačů, čímž dostalo toto dílo ihned přezdívku „chiclet“. Klávesy totiž ze všeho nejvíce připomínaly žvýkačky.

Klávesnice byla bezdrátová, což naopak bylo nesmírně progresivní a tato myšlenka předběhla dobu o nějakých patnáct let. Bohužel, ne každé předbíhání je zrovna vzorem pro dokonalost. IBM totiž použila infračervený přenos, což znamenalo riziko interference s bezdrátovými ovladači televize a samozřejmě rušení v místnostech s více počítači. Pro takové případy jste si za pouhých dvacet babek mohli zakoupit kabel a klávesnici si k počítači připojit normálně.

Pozdější vylepšená klávesnice, nestandardní rozložení je patrné (zdroj: www.old-computers.com)

Místo tehdy obvyklých 83 kláves bylo na PCjr klávesnici jen 62, ale pomocí dvou funkčních přepínačů jste dosáhli všeho, co bylo potřeba. Chyběl nejen blok funkčních a numerických kláves, ale třeba i takové PgUp/Down/Home/End atd. Pracovat se s tím dalo a člověk si zvykl, ovšem pochopitelně, že každý nadával.

IBM si asi po půl roce připustila chybu a uvedla novou klávesnici s pořádnými klávesami a dosavadní majitelé PCjr dokonce měli možnost si ten původní bazmek bezplatně vyměnit za funkčnější typ. Ta rychlost vůbec nebyla pro IBM typická, ovšem dosaženo jí bylo díky faktu, že na mechanice kláves se nic nezměnilo, pouze se místo nesmyslných tlačítek použila normální. Na první pohled to působilo seriózně, jakmile jste zkusili psát, bylo hned jasné, že s XT klávesnicí se to nedalo srovnávat.

Dodatečná numerická klávesnice, opět neoriginální příslušenství (zdroj: www.digibarn.com)

K IBM se samozřejmě přidali i další výrobci, aby pomohli vlastníkům PCjr s vylepšením počítače. Prodávaly se lepší rozšíření paměti (až 1 MB včetně integrovaných hodin), karty s SCSI rozhraním, karty umožňující připojení klasických ISA karet XT kompatibilních, dokonce i akcelerátor navyšující rychlost počítače na přibližně dvojnásobek a zvuková karta kompatibilní se soundblasterem, nemluvě o celkem pochopitelných lepších klávesnicích a možnosti instalace počítače do standardní PC bedny a přidání druhé mechaniky či pevného disku. Nic z toho ale přímo IBM nepodporovala, takže se jednalo jen o takové domácí vylepšování „na koleně“, což mnozí sledovali s podezřením a nedůvěrou.

Trápení na trhu

IBM během vývoje užívala pro počítač hned několik kódových jmen, protože se v duchu svých nejlepších tradic snažila co nejvíce mlžit. Různá jména byla použita u různých dodavatelů softwaru, kterým byly předsériové kusy zaslány. IBM si tím slibovala možnost vysledovat úniky informací. Samozřejmě nevysledovala nic, ale že se něco chystá, to se pochopitelně tušilo.

Nejznámějším kódovým jménem bylo označení „Peanut“, tedy arašíd. Jak se blížilo finální uvedení počítače, trh byl nervóznější a nervóznější. Někteří zákazníci odkládali pořízení nového počítače, neboť čekali, s čím se IBM (která pochopitelně všechny fámy popírala) vytasí. Pokud by totiž měla IBM přijít s opravdu silnou konkurencí pro dosavadní domácí počítače, znamenalo to hodně špatnou zprávku pro Atari, Commodore či Apple. Tato „peanut panic“ proto koncem roku 1983 vrcholila.

Dobová reklama (zdroj: everystevejobsvideo.com)

Jenže přišel listopad 1983 a IBM své PCjr oficiálně oznámila. Od toho okamžiku se recenzenti rozdělili na dvě skupiny – jedné se počítač sice moc nezdál a poukazovala na jeho limity, ovšem souhlasila s tím, že IBM tento nový stroj protlačí jako nový standard. Druhá byla z počítače nadšená a neskrblila chválou a o úspěchu počítače vůbec nepochybovala. Jen velmi nemnozí byli skeptičtí a tvrdili, že v oblasti spotřební elektroniky, kam se tehdejší domácí počítače už začínaly řadit, je IBM naprosto bezradná a schopní obchodníci, jako třeba Jack Tramiel, šéf Commodore, z ní nadělají fašírku.

Co ovšem všechny zklamalo, byla cena. Za základní konfiguraci bez disketové jednotky a pouhými 64kB IBM požadovala hezkých $669. Výkonější stroj s disketovou jednotkou a 128kB RAM stál $1269. To vůbec nebylo málo a s takovým Commodore ($200) či Atari ($350) to vůbec nešlo srovnávat, takže už od toho okamžiku bylo PCjr řazeno do „vyšší domácí kategorie“, kterou ad hoc vytvořili odborníci pro ně a pro Apple IIe.

King’s Quest od Sierry on line byla vyvinuta přímo pro tento počítač a prodávána pod hlavičkou IBM (zdroj: magisterrex.files.wordpress.com)

Vtip je ovšem v tom, že tyto základní ceny byly opravdu základní, byl v nich jen počítač a klávesnice. Vše ostatní, třeba monitor či tiskárnu, jste si museli pořídit zvlášť a IBM nepatřila k levným firmám. Takže pokud jste si třeba chtěli dopřát sestavu s levnou termální tiskárnou, dostali jste se k hezkým šestnácti stovkám a to jste stále místo monitoru používali televizi, což nebylo zrovna ergonomické. Jen samotný monitor stál $680, tedy třikrát více, než Commodore C64.

 Grafika samotné hry byla na svou doby velmi solidní a plně využívala 16 barev (zdroj: www.agamesroom.com)

Druhé zklamání spočívalo ve faktu, že počítač měl být dostupný až začátkem roku 1984. Jinými slovy, neměla se stihnout předvánoční nákupní horečka. Už to ukazovalo, že slova o fašírce měla svá opodstatnění. IBM evidentně spotřebnímu trhu nerozuměla.

Naprostý propadák

A tak se stalo něco, co nikdo nečekal. Během prvního půlroku neprodala IBM ani 480 000 počítačů PCjr (jak tvrdili optimisti), ba dokonce ani 250 000 (velmi pesimistický odhad), ale přibližně 60 000. To nebyl neúspěch. To byl naprostý propadák.


Po půl roce se IBM odhodlala k velkým změnám. Přišla vylepšená klávesnice, více softwaru, rozšíření paměti a především velká reklamní kampaň. A když ani to nezabíralo, tak na předvánoční čas byla nachystána sleva a výkonnější model se prodával za tisícovku. Je fakt, že tím pádem se PCjr konečně začalo prodávat a dokonce o něco lépe, než Apple II. Jenže vánoční čas skončil, sleva pominula a prodejní čísla se vrátila zpět k neradostné realitě. Celý počítačový svět se potácel v krizi, jelikož se především ty domácí přestávaly prodávat. V březnu roku 1985 to IBM přestalo bavit a PCjr byl odeslán na smetiště dějin.

Historické okénko: PCjr aneb jak chtělo IBM dobýt domácnosti přes barevnou grafiku [retro]
Ohodnoťte tento článek!
4.6 (92.73%) 11 hlasů

3 KOMENTÁŘE