Magická formulace o svobodném přístupu k informacím zní konkrétně takto: „Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.“
Štrasburk řešil případ, kdy pořadatelé módní přehlídky žalovali fotografy za sdílení fotek z této akce pro komerční účely. Konečný rozsudek (ve francouzštině a anglické shrnutí) pro obžalované nedopadl příznivě, nicméně ještě před ním byla učiněna dvě pomocná rozhodnutí, která by mohla znamenat změnu toho, jak budou soudy do budoucna přistupovat k podobným případům.
Rozhodlo se totiž, že „kopírovací monopol je ve střetu s lidským právem přijímat a sdílet vědomosti a kulturu“ a že tedy „soud musí pro odůvodnění libovolného rozsudku na základě kopírovacích zákonů navíc prokázat, že tento rozsudek je nezbytný v demokratické společnosti“.
To neznamená, že už nikdy nikdo neskončí za protivení se kopírovacímu monopolu ve vězení, nicméně právníkům nahrávacích společností a podobných firem to ukládá povinnost nejprve přesvědčit soud, že odsouzení daného „piráta“ je v zájmu demokracie – což samozřejmě ne vždy bývá. V případě sdílení bez komerčního záměru by tudíž základní lidská práva měla přebít práva autorská.
Samozřejmě vždy záleží na argumentaci a interpretaci v souvislosti s individuálním případem, nicméně existuje reálná šance, že „řadoví sdíleči“ najdou díky tomuto rozsudku zastání. Diskuze o přístupech úřadů ke sdílecí kultuře tímto každopádně ani zdaleka nekončí.
