Návrh již podruhé neprošel a s ním ani představa, že by občan měl mít ústavně garantovanou možnost zůstat mimo digitální síť. Poprvé návrh přišel na stůl už v roce 2023.
Argumenty proti byly převážně technického rázu: ústava prý není místem pro záruky, které lze ošetřit běžnými zákony, a digitalizace se přece děje pro pohodlí lidí. Jenže právě „pohodlí“ bývá často první krok k závislosti. Stejně jako jsme si zvykli, že bez mobilu nenajdeme cestu, může jednou přijít chvíle, kdy bez digitální identity nevyřídíme vůbec nic – od zaplacení účtu po komunikaci s úřady.
Má mít modernizace své hranice?
Podstatou návrhu nebylo brzdit technologický pokrok, ale připomenout, že modernizace má mít hranice tam, kde začíná svoboda volby. Právo být offline je nové jméno pro starý princip: že člověk nesmí být nucen žít způsobem, který mu diktuje systém. Ostatně, schopnost fungovat bez technologií je dnes možná větší projev nezávislosti než jejich slepé přijímání.
Digitalizace není povinná
Odpůrci návrhu mají pravdu v tom, že zákony už dnes hotovost ani osobní kontakt s úřady nezakazují. Jenže realita se mění rychleji než paragrafy. Banky ruší pobočky, úřady tlačí na elektronickou komunikaci a bez aplikací se pomalu stáváme občany druhé kategorie. Ústavní garance by tomu možná nezabránila, ale alespoň by vymezila jasnou čáru: digitalizace nesmí být povinnost.
Rozhodnutí Senátu tak není jen legislativní mini kauzou. Je to zpráva o tom, jak si stát představuje budoucí vztah k občanům. Zatímco technologie se stávají podmínkou účasti na společnosti, právo nebýt neustále on-line se mění v luxus. A možná právě tam začíná skutečné omezení svobody – nenápadné, tiše přicházející, pod záminkou efektivity.
Zdroj: Seznam Zprávy
