Informační válka konečně vyvolala bitvu s falešnými zprávami. (PS: Internet je skvělý, neumíme ho ale používat)

Technologičtí giganti, známé internetové osobnosti a další organizace rozjíždí boj s falešnými zprávami. Internet byl dosud anarchie, kterou se nyní snažíme zvládnout. Dřívější ideou přitom bylo, že lidstvo může díky dostupným informacím vzkvétat jako nikdy dřív. Jenže není všechno jednoduché a internet sám o sobě přinesl také negativa.

7
Ilustrační foto
Ilustrační foto

Internet optimisticky založení lidí vnímali jako prostředek, jenž díky snadné dostupnosti informací, která v dějinách lidstva nemá obdoby, vyřeší snad všechny problémy naší civilizace. Už žádné zatajování informací v restriktivních režimech a žádné lhaní politických stran, protože pravda vyjde najevo.

Jenže dostatek dostupných informací všechny problémy nevyřešil, naopak řadu jiných problémů přinesl. (Dostupnost lze vnímat jako nulovou cenu, díky aktuální technice ale též možnost začít číst či sledovat zprávy doslova za pár vteřin.) Kdo chce, může získávat kvalitní informace. Informace jsou dostupnější než kdy dřív. Současně ale např. platí, že internet zatím nenabízí finanční modely pro udržení kvalitní žurnalistiky. Je to navíc pouze jeden díl pestré mozaiky specifik nového prostředí.

Informovat může kdokoli

Pokud chce někdo cíleně lhát, tak může. Kdokoli si může založit webovou stránku a na ní šířit své informace. Jenže alternativní pravdy nemusí být pravdivé. Zvlášť v posledních několika letech se v celé své nahotě odhalil problém, který s nástupem internetu souvisí a který není nevýznamný. Samotná technologie je bezesporu zajímavá, ale lidstvo na ni není připraveno.

Přesněji není připraveno na nástup bezplatného a dostupného obsahu, který může vydávat kdokoli. Internet dal vzniknout mj. tzv. občanské žurnalistice, což např. není špatný koncept. Jenže zatímco internet přišel a všichni jsme si založili účty na sociálních sítích, nikdo nám neřekl, jak máme s obsahem na globální síti nakládat a jak se v mnohdy anonymním prostředí chovat. Informační vzdělávání je aspoň v Česku nedostatečně rozvinuté.

Ukazuje se, že lidé neumí rozlišovat nekvalitní nebo rovnou lživé zdroje od těch ověřených. A nebojí se falešné zprávy sdílet. Důležitým aspektem je spíše kdo z našich okruhů zprávu sdílí, než jaký je její původ. To prozradila studie provedená koncem roku 2016 v rámci iniciativy Media Insight Project, za kterou stojí The Associated Press a NORC.

Kdo sdílí, ten jede

Neuvažujeme nad tím, kde zpráva vyšla, kdo ji napsal a za jakým účelem. Důležitější je, že ji sdílel na Facebooku náš kamarád. To nahrává relativně neškodným, ale i nebezpečným hoaxům. Jednání založené na emocích, kdy zcela přehlížíme důvěryhodnost zdroje a nezamýšlíme se nad dopady svého jednání, znamená, že se uchylujeme k „diskuzím“ ve velkých uvozovkách.

Vulgární diskuze bez validních argumentů? Na síti nic neobvyklého
Vulgární diskuze bez validních argumentů? Na síti nic neobvyklého

Přebranou zprávu přepošleme dál s nevybíravým komentářem. Na Facebooku vedeme konverzační války postrádající validní argumenty a ověřená fakta. Snižujeme se k projevům, o kterých silně pochybuji, že by jich většina z nás byla ve fyzickém světě schopna. Internet je virtuální prostor a jeho povaha je jiná. Právě prvek anonymity v lidech budí dojem, že mohou napsat cokoli a oslovovat kohokoli nepěknými přezdívkami.

Prvek anonymity nám dodává odvahu. Naše chování a přijímání nepravd může přispět až ke zbytečně vyhrocené situaci na politické scéně a k šíření nenávisti. Destabilizace a rozdělení společnosti nelze považovat za přínosné jevy, z dlouhodobého hlediska je tomu právě naopak.

Emoce v bublině

S výše zmíněným sdílením zpráv od lidí, kterým důvěřujeme, souvisí nepochybně také uzavírání se do vlastních sociálních bublin. Obklopujeme se lidmi se stejným názorem, takže nejsme připraveni slyšet názor jiný. To je dále spojené s rozpadem tradičních médií a pozornosti publika. Zatímco klasické novinky vám za pár korun nabídky pohledy na témata, která vás apriorně zajímat nemusela, nějakým způsobem vás zasáhla.

Dnes, kdy si vybíráme obsah sami, hledáme jen obsah, jenž potvrdí naše vlastní názory. Zapomínáme si rozšiřovat vlastní obzory. Nepomáhají tomu ani některé sociální sítě, které pomocí algoritmů doporučují obsah, jenž by se nám měl strefit do vkusu. Jsme uzamčeni v cyklu, ze kterého není úniku. Ve své sociální bublině přebíráme a současně předáváme dál zprávy, které zapadají do našeho vlastního světonázoru – nekompatibilní lidi nesledujeme. S tím můžeme mj. i šířit nenávist a falešné zprávy.

Přitom už jistá stará rada doporučuje, abyste ve světě byznysu vždy sledovali, co dělá konkurence. A není to proto, že byste ji museli mít rádi nebo chtěli využívat její služby či kupovat její produkty. V kontextu křehké politické situace dále není zrovna pozitivní, že dnes zároveň panuje vysoká nedůvěra v média. Data k tomuto tématu před necelými dvěma měsíci posbíral a vizualizoval Jan Boček z Českého rozhlasu.

Demokratické médium

Internet je demokratickým decentralizovaným médiem. Volně přeloženo to znamená, že na něm najdete cokoli. Naprostá svoboda přináší sice řadu výhod, stejně jako všechno však i ona přináší negativa. Nejdemokratičtějším směrem je anarchismus, protože nikomu nic nenařizuje. Jedná se o ovšem o extrém a patrně jste někde slyšeli o zlaté střední cestě. Je to na preferencích každého, ale pro většinu lidí extrém není směr, kterým by se chtěli vydat.

Ten pocit, když někdo šíří hoax
Ten pocit, když někdo šíří hoax

Pravým opakem anarchismu bude zřejmě diktátorské zřízení, kde je vše kontrolováno. Dnešní internet je stále možné brát spíše jako anarchii, ovšem s výjimkami. Např. v Číně je internet cenzurovaný a tzv. závadný obsah filtrován. I v Česku jsme si vybojovali demokracii. Demokracie přináší svobodu slova a zachovává svobody jedince na vysoké úrovni, nelze ji ale vnímat jako způsob soužití, jenž umožňuje všeho.

Existují etické hranice, které překračovat nelze a demokratické zřízení je věcí kompromisu pro blaho většiny. V praxi demokracie neumožňuje cenzuru obsah, jak jsem ale dříve uvedl v článku o mazání nenávistných komentářů, podobná akce není cenzura. Odstraňování jakéhokoli typu obsahu nicméně je a bude problematickým procesem, na který musí společnost dohlížet, aby nezačal být zneužíván. Kdybychom si jako společnost nenastavili etické hranice, byla by na síti tolerována např. dětská pornografie.

Všechno má své hranice

Tolerována však není, nalezený obsah je likvidován a jeho původci či původkyně stíháni. Tím chci naznačit, že internet ani v demokratických zemích není zcela neregulovaný. Přesto byly dosud regulace zanedbatelné. Je dost možné, že se to změní. Internet není bezvýznamné zábavní médium. Naopak je to médium, které Organizace spojených národů označila za jedno ze základních lidských práv, takže by k němu měl mít přístup kdokoli.

Internet hýbe světem, stejně jako svého času nová média, k nimž patřily rozhlas, tisk či televize. Regulace jako odstraňování dětské pornografie mohou být vnímány jako samozřejmá věc, ale je dobré si uvědomit, že určité regulace nemusí představovat zlo, ale vyloženě žádoucí zásah. Pokud ovšem společnost není dětské pornografii otevřená a nepovažuje ji za správnou věc.

Stejně tak se internetem šíří mnoho jiného nelegálního obsahu, proti kterému vydavatelé oprávněně bojují. Celkově lze internet brát jako džungli, stoprocentně jako začátek nové kultury a dost možná jako začátek úplně nové společnosti. To ale nejsou úvahy pro tento článek, i když si svůj prostor patrně časem vyslouží. Internet je každopádně mladý a prolomil řadu limitů starého světa, naráží na staré zákony a také mentalitu, která s jeho nástupem nepočítá.

Informační vzdělávání je opomíjeno

Když se budu držet Česka, naše školství obecně vzato neví, jak si s moderními technologiemi poradit. S tématem mediální výchovy se snaží hýbat např. Člověk v tísni, který se podílí na pořádání konferencí a vydávání materiálů pro vyučující. V osnovách se ale s mediální výchovou jako takovou příliš nepočítá. Jak padlo např. letos 22. února na konferenci Mediální vzdělávání a české školství, v některých školách lze pozorovat roztříštěnou mediální výuku do několika předmětů.

Nejedná se ale o systematický přístup, takže máme před sebou problém dvojího charakteru. Dnešní děti, kterou jsou obklopené technikou, si sice ve většině na rozdíl od svých (pra)rodičů umí „pustit YouTube“, není však systematicky ošetřena informační gramotnost (pod kterou bychom mohli zařadit mediální gramotnost). Děti se automaticky neumí vnořit do nastavení aplikací a kontrolovat své soukromí a zabezpečení.

Musíme se naučit hledat ověřené zdroje zpráv a nevěřit každému nasdílenému odkazu na Facebooku
Musíme se naučit hledat ověřené zdroje zpráv a nevěřit každému nasdílenému odkazu na Facebooku

Stejně tak chybí systematické vyučování vyhodnocování kvality informací a vyhledávání kvalitních informací. Nejsou seznamovány s principy dezinformace na internetu, v lepším případě aspoň minimálně. Sledovat videa a rozumět technologiím a informačnímu prostředí jsou přitom diametrálně odlišné věci. Možnost vyjádřit se je dvojsečná zbraň, protože někteří chodí čerpat zaručeně ověřené informace do tzv. alternativních médií, kde se dozvídají alternativní pravdy.

Abych ale dokončil myšlenku, druhým problémem neexistujícího systematického a důkladného přístupu k informačnímu vzdělávání jsou dále děti, které jsou vylučovány ze společnosti, protože si nerozumí s technologiemi. Ty mohou mít problém i s tím, si takzvaně pustit YouTube. V naší informační společnosti nelze předpokládat, že bychom technické prostředky časem využívali méně, naopak se jejich použití bude stupňovat. Bude i přibývat informací.

Nezapomínejme ani na dospělé lidi, kteří se ve školském systému nenachází. Ani oni nemusí umět vyhodnocovat kvalitu informací. Je nasnadě otázka, kde je tomu naučit.

Dezinformační kampaň v plném proudu

V současnosti podléhá společnost dezinformačním a propagandistickým kampaním. V tomto případě již přestává veškerá legrace, protože nejde o nevinné vtípky. Tyto kampaně dlouhodobě působí na společnost, která má pak o to víc problém rozlišit, co je ještě skutečné, a vzpomenout si, jak se události odehrály. Cílená destabilizace společnosti může skončit různě, včetně válečných stavů.

Někteří včetně mě již prohlašují, že se svět nachází v informační válce. Internet je sice skvělý, ale stejně jako dokáže spojovat, dovede rovněž rozdělovat. V těchto dnech se zdá být celý svět rozdělený a nejde jen o soupeření mezi státy. Boje probíhají také na národních úrovních, přičemž Česko je ukázkovým příkladem.

Kromě toho, že probíhá informační válka na politické scéně kvůli domácím záležitostem, do všeho přispívá ještě dezinformační aktivita odjinud. Před zhruba dvěma roky byl středoškolským učitelem a aktivistou ze Slovenska Jurajem Smatanou sestaven seznam 42 českých a slovenských webů, které šíří ruské lži. Seznam najdete mj. na zpravodajském portálu Echo24. Ruská dezinformační kampaň ovšem není cílena jen na Česko (varovala před ní např. Bezpečnostní informační služba), ale systematicky se snaží rozvrátit Evropu.

Kde hledat kvalitní informace?

Falešné zprávy ale někdy šíří také politici a političky. Někteří vědomě, jiní ale nevědomky. Tím se celá situace ještě nezpřehledňuje a pro velkou část lidí, kteří neprošli mediálním vzdělávacím procesem, může být hledání ověřených zdrojů problematické. Osobnosti a jejich názory mají větší váhu než názory řadové občanky či občana. Osobnost může lež legitimizovat.

Vyhledávat informace je snadné. Jak ale rozlišit falešné od ověřených?
Vyhledávat informace je snadné. Jak ale rozlišit falešné od ověřených?

Výborným zdrojem je nejen v tomto ohledu mj. HlídacíPes.org. Kdo se chce na téma dezinformací vzdělat, zde má dobrou možnost – pro ilustraci vás odkáži na rozsáhlou analýzu snahy dezinformačních ruských kanálů zdiskreditovat Člověka v tísni, kterého jsem shodou okolností výše jmenoval. Tedy, je to shoda okolností? Dezinformační kampaň vedená proti podobné organizaci není náhodná – vždy musíte vědět, jakým směrem podniknete útok a útočit na někoho pro vás bezvýznamného nemá smysl.

První soustředěná snaha o kontrolu nad anarchií

V Česku se dezinformační texty na sociálních sítích šíří lépe než ověřené zprávy.

Jak jsem naznačil na začátku článku, internet poskytuje informace každému. Je to médium dostupné z kapsy, za což můžeme vděčit smartphonům a mobilnímu připojení. Současně jeho demokratická povaha ponechává prostor pro zneužívání tohoto kanálu k šíření sdělení, které mohu být zcela smyšlená. Můžeme si vytvářet falešné identity a je možné snadno šířit falešné zprávy.

Jak jsem uvedl výše, rozdrobení pozornosti na síti v kombinaci s uzavíráním se do sociálních bublin usnadňuje každému možnost posilovat své přesvědčení. Může jít i o iluzorní představu reality. Musíme se naučit, jak poznat podvod a jak se s takovým obsahem vypořádat. V podstatě poprvé od vzniku internetu se začíná projevovat soustředná snaha o potlačování falešných zpráv.

Pokrytecký Facebook

Snahy o částečnou kontrolu nad obsahem na internetu jsou v poslední době patrné mj. v EU, snaha nicméně vychází též od samotných provozovatelů služeb. Trendem je ověřování faktů, které se snaží dělat např. Facebook. Projekt se teprve rozjíždí a síly spojí mj. s českým projektem Demagog.cz. Přímo u sdílených příspěvků bude (někde už je) vidět, že je zpráva falešná. Nebo aspoň u těch, které někdo stihne ověřit.

Více o tom, jak chce s falešnými zprávami bojovat Facebook, jsem se podrobně rozepsal v článku z konce minulého roku. Ještě ale uvedu, že zejména v případě manipulativní sociální sítě si musíme dávat pozor, aby nezačala svého postavení zneužívat. V případě natolik specifického produktu, kde jsou uživatelé a uživatelky prostředkem ke zbohatnutí provozovatele a jsou před ním zcela nazí a svázaní, doporučuji nesnižovat pozornost.

O takové službě bychom neměli mít iluze. Nebojí se s lidmi experimentoval a nelze předpokládat, že za upozorňováním na falešné zprávy stojí vznešené ideály. Zuckerbergův podnik dokázal, že etika je mu cizí a potvrzuje to protichůdné jednání společnosti v Číně. Zatímco na západě se snaží poukazovat na falešné zprávy, ve východní zemi vytváří nástroje pro cenzuru, jak uvedl loni v listopadu The New York Times.

Příspěvky, které se režimu nehodí do výlohy, se zobrazovat nebudou. Tak moc se chce Facebook dostat do Číny. Na západě je trh saturovaný, právě díky Číně by ještě o kus mohl vyrůst. Tolik k ideálům.

Zbraně tasí také Google

Do boje s falešnými zprávami vyráží také Google, další z klíčových hráčů na internetu. Jeho algoritmy do výsledků vyhledávání zařazovaly také nepravdivé zprávy, Google se tudíž musel logicky k situaci nějak postavit. Před dvěma dny Google oznámil změny algoritmů, takže budou jednoduše řešeno trestat nedůvěryhodné zdroje a naopak vypichovat ty ověřené.

Nové projekty a budoucnost

Wikitribune Jimmyho Walese je další odpovědí na výskyt falešných zpráv a chce prosazovat ověřování zpráv, přičemž zapojena bude i komunita. Nové zprávy chce stavět na datech. Popsané a další snahy technologických gigantů nebo internetových osobností lze považovat za chvíli hodné, nemohou ale zcela nahradit chybějící informační (a mediální) vzdělávání.

Ještě nás rovněž čekají dlouhé debaty týkající se budoucnosti internetu. Pokud se ho naučíme používat, může být skvělým nástrojem, díky kterému bude lidstvo vzkvétat. Dostupnost informací ale sama o sobě problémy světa nevyřešila. Je přitom mnoho témat, kterých jsem se v článku nestihl dotknout. Jedním takovým je přístup k akademickým textům a studiím, které mohou být v laických rukou nesprávně interpretovány.

Navíc jsme zahlceni vysokým počtem příspěvků. Kvalitní žurnalistika bez funkčních finančních modelů nemůže fungovat a společnost bez ní ztratí své hlídací psy. Ideální není ani financování webů pomocí reklamy, což je další z důvodů vzniku Wikitribune.

V demokratickém prostředí vám skutečně nikdo nediskutuje, o čem smíte na internetu psát. Mohou to ovšem být také lži. Alternativní fakta jsou pořád jenom lži. Co s tím věřím udělat? Začít můžeme a pravděpodobně musíme u sebe. Musíme se naučit sami filtrovat obsah a nevěřit každému anonymnímu článku.

Informační válka konečně vyvolala bitvu s falešnými zprávami. (PS: Internet je skvělý, neumíme ho ale používat)

Ohodnoťte tento článek!

7 KOMENTÁŘE

  1. „Technologičtí giganti, známé internetové osobnosti a další organizace rozjíždí boj s falešnými zprávami. Internet byl dosud anarchie, kterou se nyní snažíme zvládnout. Dřívější ideou přitom bylo, že lidstvo může díky dostupným informacím vzkvétat jako nikdy dřív. Jenže není všechno jednoduché a internet sám o sobě přinesl také negativa.“

    Jo, jasně. Takže jestli to správně chápu, tak odteď bude pravda jenom to co řeknou „technologičtí giganti“ a všechno ostatní budou dezinformace. Internet sám o sobě žádná pochopitelně žádná negativa nepřinesl, za vším hledej člověka. Informace je věc, u které je třeba přemýšlet a cenzura ještě nikoho myslet nenaučila.

    Smysl téhle taškařice je jasný. Když vám například Microsoft řekne, že vás nešmíruje a že jeho produkty jsou nejlepší, tak je to prostě fakt, není třeba o tom přemýšlet a kdo tvrdí opak je lhář a přijde do pekla. Šmarja, za co čtenáře českých IT webů tak trestáte? ….

    • Účel dezinformace se nenaplní bez aktivní účasti obou stran, tj. toho kdo ji šíří a toho kdo ji akceptuje jako pravdivou. Nemusí být však vždy škodlivou, jelikož nám usnadní identifikovat jednotlivce, kteří je z neznalosti či vědomě opakovaně šíří a ty nám umožní do budoucna vyloučit ze svého seznamu zdrojů seriózních informací či názorů. E-magazíny by mohly v tomto vyjít vstříc a nabídnout uživatelům automatické skrývání příspěvků v profilu vyjmenovaných přispěvatelů.

  2. Tento článek je bolševismus v čisté podobě. Je jasné, že pro totalitním režim, ve kterém žijeme, jsou pravdivé informace smrtícím jedem. Pro současný režim je lež a propaganda hlavním nástrojem moci. Ale cenzurou internetu se nic nezmění, protože skutečný stav vidí každý okolo sebe. Na to nepotřebuje internet.
    Samotný pojem dezinformace je propagandistickým pojmem, který režim používá na nepohodlné informace. Přitom sám nešíří nic jiného než dezinformace.

    • To jsi zkopíroval kde? Na stránkách „nejpravdivějšího“ zpravodajství – Parlamentních Listů, či z předvolebního programu Okamury?
      Jinak hádám, že totalitu jsi již nezažil, když považuješ za totalitu současnost ve které žijem.

      • Nebo ji zažil a profitoval v ní, případně jeho rodiče. Jiný důvod pro ostalgii (tedy kromě uteklého mládí) mne moc nenapadá. Je zajímavé, že dlouhodobě západních emigrantů směrem na východ je jen pár a většina z nich se vcelku brzy potichu vrací. Hranice dnes nejsou uzavřené a nakonec mají si z čeho vybírat (patrně vzhledem k původu žebříčku směrem odspodu). 😉
        https://cs.wikipedia.org/wiki/Index_demokracie

        Když umírá idea proces „grief and loss“ může trvat i dekády, předpokládám že aktuální je něco mezi fází jedna a dvě.