Jaderné tlačítko: Opravdu existuje, nebo Kim s Trumpem blafují?

0

Dokud na sebe Trump s Kimem posílají virtuální atomovky jen na Twitteru, není se čeho bát. Jenže pokud se komunikace přeleje ze sociálních sítí i na oficiální diplomatickou úroveň a začíná se mluvit o červeném tlačítku, legrace končí. Spustit jadernou katastrofu je naštěstí o něco složitější.

Atomovými zbraněmi dnes disponuje podle všeho devět zemí a některé další se o to více či méně skrytě snaží. První byly Spojené Státy a jadernou zbraň vyvinuly v rámci projektu Manhattan už na konci druhé světové války. Po vyzrazení atomového tajemství (zřejmě mj. americkými občany a komunisty manželi Rosenbergovými, za což byli poté popraveni) se k jaderným zbraním dostal poměrně brzy také Sovětský Svaz.

Mezi jaderné velmoci přibyla díky těsnému spojenectví s USA také Velká Británie (1952), později Francie (1960). Nejen díky dřívější spolupráci se Sovětským Svazem následovala i Čína (1964). Těchto pět prvních zemí později podepsalo smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Smlouva v současnosti také neumožňuje provádět jaderné testy.

chartoftheday_8301_the_countries_holding_the_world_s_nuclear_arsenal_n

Další země se k jádru dostali dílem vlastním výzkumem a dílem špionáží, což není nic neobvyklého: Indie (1974), Pákistán (1998) a naposledy Severní Korea (asi 2005). Jaderné zbraně vlastní s velkou pravděpodobností také Izrael, ten to ale nikdy nepřiznal. Mimochodem po Brexitu bude Francie jedinou zemí Evropské unie, která vlastní jaderné zbraně.

V minulosti vyvíjela jaderné zbraně také Jihoafrická republika, která se ale všech zbraní vzdala. Jaderné zbraně fakticky vlastnila také Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán, tyto země se jich při rozpadu SSSR vzdaly výměnou za garanci své územní celistvosti (jak to dopadlo v případě Ukrajiny všichni víme). Jaderné zbraně se však nalézají i v jiných zemích, které patří mezi spojence. Například v Německu, Itálii, Holandsku, Belgii, a Turecku jsou rozmístěné (americké) jaderné zbraně NATO.

Z Temelínu bombu nevyrobíte. Ale Indie to dokázala

Mnoho zemí včetně Česka provozuje jaderné elektrárny, ty ale nemají mnoho společného se schopností vyrobit jadernou zbraň. Nicméně je to dobrý základ a například Indii díky tomu, že získala technologie pro jaderné elektrárny (od Kanady) velmi pomohl k získání jaderných zbraní.

screenshot-2018-01-15-18-51-31
Trumpův tweet adresovaný Kim Jong Unovi.

Mnoho zemí vlastní tyto zbraně kvůli nějaké konkrétní jiné zemi. USA vs. Rusko, Indie vs. Pákistán, Čína vs. USA, Severní Korea vs. svět, Izrael vs. zřejmě Írán. Jako jediní zatím jadernou zbraň použili Spojené státy vůči Japonsku v roce 1945. Od té doby se však uskutečnilo mnoho testů a výbuchy byly mnohem ničivější – akorát neproběhly nad obydleným městem, ale v poušti či pod mořskou hladinou.

Video znázorňuje, kdy a kde na zemi probíhaly jaderné exploze

Celkový počet jaderných zbraní je v současnosti okolo 15000, ale ne všechny jsou samozřejmě připraveny k použití. Naprostou většinu jich mají Spojené Státy a Rusko. Jejich umístění je v raketových silech, na ponorkách či dálkových bombardérech.

Typy jaderných zbraní

Jaderná bomba není pokaždé „atomovka“, tímto názvem se daly pojmenovat jen v prvních letech. První atomová (nukleární) bomba svržená na Hirošimu se nedá srovnávat s tím, co mají země v arzenálu nyní. Atomová bomba je založena na principu neřízené štěpné reakce uranu nebo plutonia.

Brzy ji nahradila vodíková (termonukleární) bomba, která má v podstatě dvě fáze. Nejprve dojde k výbuchu atomové bomby, což zažehne jadernou fúzi izotopů vodíku (deuterium a tritium). Ten pak uvolní mnohem větší množství energie a ničivou sílu zmnohonásobuje.

Pak je tu ještě neutronová bomba, což je vodíková bomba uzpůsobená k tomu, aby místo ničivé síly produkovala silné záření neutronů. Ta není tak destruktivní a umožňuje zasaženou oblast do určité využít. Záření zabije lidi, ale nezničí budovy a infrastrukturu. Existuje i kobaltová bomba, což je opět vodíková bomba s přidáním Kobaltu, která naopak produkuje co nejsilnější radioaktivitu.

Zatím nejsilnější reálně použitou bombou byla ruská vodíková bomba Tzar, kterou Sovětský Svaz odpálil v roce 1961. Osm metrů dlouhá bomba se téměř nevešla do letadla a Rusové ji shodili na ostrovy Nová Země v Severním ledovém oceánu. Při výbuchu málem zničila i bombardér, který se tak tak stačil dostat do bezpečné vzdálenosti.

Červené tlačítko? Spojené státy hrají fotbal

O odpálení raket rozhoduje prezident, v současnosti Donald Trump. Ten má u sebe tzv. jaderný kufřík, který nosí jeden z členů jeho ozbrojeného doprovodu a většinou jej má připoutaný k ruce. Kufřík je z titanu, potažený kůží, má rozměry 45 × 35 × 25 cm, váží 20 kilo a vyrábí jej firma Zero Halliburton. Kufřík musí být neustále v blízkosti prezidenta, takže když někam cestuje, vždy s kufrem. Američani kufříku přezdívají The Footbal.

Vlevo představivost grafika, vpravo realita (starší model)

2ps-jpg0abea76f-8df4-48c6-96c9-ae86ffe58e44original the_nuclear_football

Kufřík obsahuje scénáře možných hrozeb, seznam možností okamžitého úderu, návod pro vysílání projevu k národu i seznam atomových krytů. A samozřejmě autorizační kartu. Prezident tak může zvolit odpálení konkrétní rakety. Mimo prezidenta má kufřík i viceprezident (údajně musí útok potvrdit) a existuje i třetí rezervní kufřík, který je umístěn v Bílém domě. O odpálení hlavic může prezident rozhodnout zcela sám, i když je to nepravděpodobné. Svolení Kongresu ani Senátu nepotřebuje.

Prezidentův muž nese jaderný kufřík do letadla Air Force One (foto: AP)

Prezident ale potřebuje i další kód ze své prezidentské karty, kterou nosí neustále u sebe. Je na ní více kódů a jen on ví, který je správný. V minulosti se tato karta již několikrát hloupě ztratila, například v čistírně. Bill Clinton svou kartu ztratil neznámo kde a přišlo se na to až po několika měsících. K narušení kufříku ale nikdy nedošlo.

Kufřík je tak vlastně spíše zabezpečený satelitní telefon, který umožňuje vydat povel k odpálení raket pouze autorizovanému člověku – prezidentovi. Rakety přímo odpalují vojáci, ale prezident nevolá přímo jim, mezi nimi stojí ještě Sbor náčelníků štábu a Pentagon. Ti naplánují útok a vydají povel posádkám.

Rusové mají Cheget

Ruský kufřík je známý pod jménem Čeget (hora na Kavkaze) a Sověti jej vyvinuli až asi dvacet let po Američanech. Systém ovládání musel být maximálně jednoduchý, neboť s ním pracovali politici vyššího věku. Ani oni jej nenosí sami, ale mají na to lidi.

Ani ruský kufřík není pouze jeden, ve skutečnosti jsou zřejmě tři a kromě prezidenta (dříve generálního tajemníka) jej mají i ministr obrany a náčelník generálního štábu. Ani v tomto kufru není žádné tlačítko, ale telefon, přes který se navzájem spojí a autorizují.

Rakety po jejich příkazu, respektive po příkazu generálního štábu opět odpalují vojáci. Jedinkrát v historii byl Čeget aktivován – v roce 1995 si Rusové špatně vyhodnotili vědeckou raketu Black Brant vypouštěnou z Norska.

Vladimir Putin přebírá Čeget v roce 1999 (zdroj: Wikipedia)

Sověti měli navíc ještě jednu velmi kontroverzní pojistku. Perimetr (systém mrtvé ruky) byl automat, který mohl odpálit jaderné zbraně i bez pokynu člověka – stačilo, aby detekoval útok a pokud by politici váhali případně už ani nemohli spustit odvetu, Perimetr by rakety odpálil za ně. Tento systém budil zděšením, neboť ke katastrofě stačila technická chyba. Rusové jej v roce 1995 vypnuli. Alespoň to tedy řekli.

Severní korea: O Kimově „kufříku“ se samozřejmě neví prakticky nic a žádný v jeho blízkosti nebyl spatřen. Ale je dost pravděpodobné, že ani on nepotřebuje souhlas nikoho dalšího a na rozdíl od Spojených států by se nad rozkazem jeho generálové ani nepozastavili. Ostatní země nemají oficiálně nic jako jaderný kufřík.

Možné následky

Jaderné zbraně jsou v zásadě odstrašující. Země, které je v arzenálu mají, se pravděpodobně nikdy přímo nenapadnou, neboť by i v případě vítězství utrpěly ohromné ztráty. Problematické je to spíše u režimů, jaký panuje v KLDR. Pokud by například Spojené státy chtěly tento režim porazit, měly tak učinit před tím, než Kim získal jaderné zbraně.

Takzvané hodiny soudného dne (Doomsday Clock) ukazují, jak blízko je lidstvo k jaderné katastrofě. Vědci na nich mění čas podle toho, jak moc je pravděpodobné použití jaderných zbraní. Během kubánské krize ukazovaly čas 11:58, dnes je to 11:57.30.

kldr
Záběr oficiální severokorejské televize

Jakákoliv případná akce v Severní Koreji je závislá na tom, aby nedošlo k odpálení nějaké takové střely, případně aby nikam nedolétla. Kimovy rakety ještě nejsou příliš dobré, ale situace je nesmírně složitá a není reálné, že se v budoucnu zlepší.

Vedle jaderných střel jsou tu i jiné hrozby, KLDR má ve vzduchu dva satelity, které několikrát denně obkrouží celou zemi a teoreticky by mohly být schopné vyvolat nějaký elektromagnetický puls. Největší hrozba visí ale nad Jižní Koreou a Japonskem, které jsou zkrátka příliš blízko. Doporučuji shlédnout britský film Vlákna (1984), nebo americký Den poté (1983).