Jak se IBM stala mobilní aneb nesmělé krůčky pranotebooků

0

Když IBM představila světu své IBM PC 5150, ani v nejmenším se v jeho návrhu neuvažovalo o nějaké mobilitě, nebo aspoň snadné přenosnosti. Tento požadavek nikoho vůbec nenapadl, protože IBM mělo být cenově dostupným solidním kancelářským počítačem. Proč by jej někdo měl přenášet?

IBM už sice kdysi vytvořila IBM 5100, který přenosným byl, ovšem ten stál přes dvacet tisícovek a přenosnost byla pouze jedním z jeho zásadních aspektů (dalším byla cena – na stroj od IBM neskutečně nízká). IBM 5100 neměl, navzdory číslování, s IBM PC nic společného, jednalo se ovšem o velmi úspěšnou platformu. Její úspěch ale s možnostmi mobility souvisel jen okrajově. Už proto asi IBM u PC nic takového neplánovala.

Zajímavé je, že již předtím, co Velká modrá novou PC platformu světu představila, vznikl první snadno přenosný mikropočítač. Zatímco IBM 5100 sice šlo přenést, protože obrazovku měl počítač integrovánu, tento nový stroj pro to byl dokonale uzpůsoben už přímo svou kufříkovou konstrukcí. V IBM to možná ani nezaregistrovali, protože měli plno práce s vlastním produktem. Trh ale tento nový přírůstek do mikropočítačové rodiny zaregistroval velmi dobře.


Přenosný 5100 byl uveden už šest let před prvním IBM PC. Zdroj: Wikipedia

„Knižní učitel“ Gatese inspirátorem přenosných PC

Za prvním (relativně) snadno přenosným počítačem nestáli nějací neznámí nadšenci z garáže, ale jména ve své době v mikropočítačové branži velice známá. Adam Osborne byl autorem knihy Úvod do mikropočítačů, díky níž se většina tehdejších nadšenců (včetně Billa Gatese a Paula Allena) naučila programovat ve strojovém kódu procesoru i8080.

I nadále novou technologii popularizoval, no a s přelomem desetiletí dospěl k závěru, že je třeba mikropočítače odpoutat od pracovního stolu, učinit je snadno přesouvatelné a dodávat je jako komplexní systém hardwaru se softwarem, kde uživatel nebude muset přemýšlet nad tím, čím by si měl svého miláčka vybavit, protože dostane komplexní balík programů pro solidní základní použití. Dnes to asi nedokážeme plně pochopit, protože každý manažer, který dnes chce pracovat s kancelářským softwarem, tak si pořídí Office. Tehdy ale tento produkt ještě neexistoval a na trhu vzájemně soupeřilo několik textových editorů, zatímco mezi tabulkovými procesory jasně vítězil Visicalc.

Jestliže Osborne byl inspirátorem, tvůrcem se stal Lee Felsenstein. I toto jméno tehdejší zájemci o mikropočítače dobře znali, protože Felsenstein kromě mnoha jiných produktů stvořil i SOL-20, což byl první kompaktní mikropočítač světa, který předběhl Apple II o nějaký ten rok.

 

Kufříky a nakopnutí novou konkurencí

Výsledkem jejich spolupráce se stal stroj dnes poněkud nepochopitelný. Do kufříku velikosti složeného šicího stroje se vešel počítač, malá pětipalcová černobílá televize, klávesnice a dvě disketové jednotky. Klávesnice fungovala jako kryt celého počítače, který ovšem neobsahoval baterii, takže bez elektrické zásuvky pracovat nedokázal. Byl přenosný, ovšem jedenáct kilo znamenalo solidní váhu, která se pronesla.

K počítači byl (v souladu s představou Osborna) přibalen balík softwaru, který jste ihned mohli začít používat a vyhnuli jste se složitému vybírání, který z mnoha programů by mohl solidně fungovat zrovna na vaší sestavě. Jako operační systém sloužil tehdejší standard – CP/M. Měli jste k dispozici Basic od Microsoftu a dokonce i kompilátor, k tomu dvě hry, databázi, textový a tabulkový procesor a nějaký ten manažerský software pro sledování prodejů, nákupů a podobných radostí. Jen za ten balík programů byste zaplatil půldruhou tisícovku dolarů, takže zaváděcí cena $1795 byla v tomto kontextu velmi slušná.

Dobová reklama na Osborne 1 dovedně skrývá váhu počítače

Osborne 1 velmi brzy vedl ke vzniku nové kategorie přenosných počítačů, přičemž se obvykle jednalo o kopie jeho koncepce – kufřík, v odklápěcím víku klávesnice, dvě disketové jednotky a větší či menší obrazovka. Na baterie zapomeňte, celá sestava měla takový příkon, že by ji žádná pohánět nedokázala, tedy alespoň ne po nějakou rozumnou dobu.

Tímto slavným prvním přenosným mikropočítačem se inspirovala i firma Compaq, která ovšem k té základní koncepci přidala jednu velkou, ba zásadní přednost – kompatibilitu s IBM PC. To se jí zdařilo úspěšnou kopií BIOSu, což dokázala vtipnou kombinací reverzního inženýrství a vlastního programování, takže výsledek byl nežalovatelný. Když se v lednu 1983 Compaq Portable objevil na trhu, v IBM zpozorněli. Nejen kvůli kopii svého BIOSu, ale především díky inspiraci, kterou jim ta neznámá firmička předvedla. Nakonec se rozhodli tomuto novému sokovi čelit. Metoda, kterou přitom zvolili, byla pro slavné IBM značně netypická. Rozhodli se pro nižší kvalitu a tím i nižší cenu. Kdepak, žádný prémiový plně promyšlený produkt. Tentokrát se bude šetřit.

Osborne 1 a móda kufříkových počítačů

Stolní počítače jsou mrtvé – kde jsme to jen slyšeli?

Mobilní počítač, to je jasné. Ale jak?

Fakt, že se IBM pustilo do přenosného počítače, nebyl až zas takovým tajemstvím. Šuškanda fungovala dokonale i tehdy. Jaký stroj ale IBM vlastně představí? V tom už tehdy jednota nepanovala. Představa, že by IBM místo perfektního a patřičně drahého produktu cílila na masový a levný trh, byla zavrhnuta hned v zárodku. Něco takového by slavná firma určitě neudělala, to prostě není možné.

Tehdejší vizionáři totiž věřili tomu, že nastává doba přenosných počítačů. Byli dokonce i tací, co tvrdili, že stolní počítač se přežil a do pár let bude každý chtít něco malého a přenosného. Problém ovšem byl, jak to zařídit v rámci tehdejších technologií. Tito vizionáři se totiž sekli o nějaké to dvacetiletí.

A nebyl to ani tak problém s výkonem, protože tehdejší přenosné počítače obvykle výkonově vůbec nezaostávaly za svými stolními bratříčky. Právě naopak – první opravdový notebook světa je dokonce překonával. Ano, řeč je o slavném Grid Compass, což byl stroj z dubna 1982, v němž již každý vidí to, co si pod pojmem „notebook“ představujeme dnes.

Produkt GRiD Systems Corp. začal svádět k nestřízlivým proroctvím

Tento počítač byl poháněn procesorem i8086 (tedy rychlejším než tehdejší IBM PC), nabízel plazmový displej s rozlišením 320 × 240 px, 340 kB RAM a díky speciální sběrnici IEEE-488 bylo možné připojit harddisk i další periférie. A i když standardně baterku neobsahoval, bylo možné ji přikoupit, stejně jako více paměti a interní modem. Počítač nabízel svůj speciální Grid-OS a naprostou nekompatibilitu s čímkoliv jiným, což i s ohledem na cenu šesti tisícovek dolarů znamenalo, že našel využití jen ve velmi speciálních aplikacích – například NASA jím vybavovala své astronauty na cesty raketoplánem.

Astronaut s přenosným počítačem Grid Compass na palubě raketoplánu Discovery. Zdroj: Wikipedia

Největší potíž byla právě obrazovka, která Grid Compass proslavila. Ten se totiž mohl pochlubit jednak displejem grafickým, schopným ovládat zobrazování jednotlivých bodů, kromě toho displejem podsvíceným elektroluminiscencí, což ovšem znamenalo také velmi drahým.

LCD některé tehdejší přenosné počítače používaly, ovšem většinou se jednalo jen o textové displeje a samozřejmě vždy nepodsvětlené. Výsledkem byla obtížná čitelnost ve zhoršeném osvětlení, což uživatelům vadilo. Cenově dostupnou alternativou byly malé několikapalcové televizní obrazovky, sloužící jako monitor. To byla cesta, kterou se vydal Osborne i další, ovšem její hendikep byl jasný – velká spotřeba energie, vyšší hmotnost, špatná čitelnost.

 

Přenášet se to dalo, ale…

Další komplikací byl transport harddisku. Tehdejší disky byly velmi choulostivými na otřesy, ne jako ty dnešní, které vydrží nesrovnatelně více. Kromě toho se po ukončení práce musela u některých typů zaparkovat hlava, na což uživatelé rádi zapomínali. Pokud jste hodlali transportovat počítač s diskem bez zaparkované hlavy, byl to v podstatě rozsudek smrti pro mnoho sektorů a možná i pro celé zařízení. I se zaparkovanou hlavou bylo nutné postupovat opatrně, jak říkají dobová svědectví, „zabalit to jak při přenosu nitroglycerínu“.

Samozřejmě, pak tu byl poslední malý problém – jak postavit počítač, který by dokázal fungovat na baterie aspoň nějakou rozumnou dobu. I zmíněný Grid Compass dokázal s přídavnou baterií pracovat pouhou hodinu. Netuším, jaká byla hmotnost takové sestavy i s baterií, ale jen samotný počítač vážil pět kilo. Je tedy asi jasné, že přenosnost byla značně limitovaná. Jiné baterií poháněné počítače byly hodně omezené a takřka bez výjimky používaly LCD s výše zmíněnými problémy.

Navzdory tomu si mnozí experti byli jistí. Oni, experti jsou často velmi sebevědomí v odhadech budoucího a se stejnou samozřejmostí, s jakou je vyslovují, je následně odvolávají. Prorokoval se obrovský nárůst prodeje přenosných počítačů, čtvrt milionu v roce 1984, dvojnásobek o rok později a celý jeden a půl milionu v roce 1988. Realisté se ale toto nadšení pokoušeli krotit. Měli pocit, že se jedná jen o novou módu, která zase rychle přejde. Kolik lidí skutečně potřebuje svůj počítač přenášet? Kolik lidí je ochotno té přenosnosti obětovat hodně z použitelnosti daného zařízení? Uživatelé si přeci už zvykli na fakt, že počítač je na pracovním stole a hýbat se s ním nedá. Proč by tyto zvyky měli měnit? Realisté měli tentokrát pravdu, to však tehdy nikdo netušil.

Ostuda jménem Portable

„Přelomový“ produkt

Do atmosféry nenaplňujících se očekávání se tedy narodilo dítko jménem IBM Portable. Ti, co očekávali přelomový notebook ve stylu Gridu, byli naprosto zklamaní. Dokazovali, že po takovém zařízení by mohla být poptávka, že něco takového zákazníci chtějí. Měli celkem jasnou představu, jak by takový stroj měl vypadat, no a IBM jim tuto představu dokázala zhmotnit…ovšem až v roce 1986 ve stroji IBM PC Convertible (ten se velmi špatně prodával, protože s ním IBM přišla pozdě, když již existovala podobná a výkonnější konkurence).

IBM Portable PC 5155 ve stylu kufříkových počítačů Compaq. Zdroj: Wikipedia, HubiB

Místo sofistikovaného stroje se na jakémsi „coffeebreaku“ zrodil nový počítač. Opravdu nic složitého. Vezmete základní desku PC XT, přidáte kvalitní klávesnici XT, nadto dvě disketové jednotky s poloviční výškou (které jsou ovšem umístěny nad sebou a zasahují až k expanzním slotům, což znamená, že spousta expanzních karet pro standardní XT nepůjde použít).

No a abyste to tedy měli opravdu kompletní, zvolíte pro zobrazení monochromatický devítipalcový monitor, který ovšem podporuje karta CGA, původně určená pro barevný grafický výstup. Monitor nemá dostatečně vysoké rozlišení, takže písmo na něm je horší, než u konkurence, no a nemá samozřejmě ani barvy, takže barevný výstup z CGA je pouze v odstínech oranžové, o čemž by optimista řekl, že to používání poněkud komplikuje. Reálně je to téměř nepoužitelné, ačkoliv se IBM snažila a její inženýři pro větší kontrast poněkud přeladili zobrazení jednotlivých RGB složek, což je poznat při zapojení externího monitoru.

„Profesionální“ oranžově svítící monitor IBM Portable 

Jedním z nejvíce šokujících nedostatků byla nemožnost jednoduše připojit pevný disk, zatímco přímá konkurence, Compaq Plus, toto dokázala bez problémů. Už v zárodku tedy vznikl prostor pro výrobce šikovných přídavných karet, které tento nedostatek obešly.

Druhým zcela zásadním problémem byly možnosti rozšíření. Počítač totiž obsahoval osm rozšiřujících slotů. To nás dneska dost překvapuje, neboť jsme si zvykli na představu, že přenosné počítače jsou rozšiřitelné pouze velmi omezeně. Tehdy to neplatilo, mít sloty v přenosném počítači byla prakticky nutnost.

Vnitřnosti IBM Portable byly slušně řečeno kompromisní. Zdroj: WikipediaHubiB

Problém u IBM Portable spočíval ve faktu, že disketové jednotky zde zasahovaly až těsně k pětici slotů, což znamenalo, že jakékoliv delší karty (což byly prakticky všechny) do nich nešly zasunout. Poslední slot z této pětice ani není kompletně zapojený, takže jej nelze počítat. Pouze tři sloty nabízely plnohodnotné místo na karty, čehož IBM bryskně využila a zasunula do nich řadič disketových jednotek a CGA kartu.

Takže suma sumárum jste opravdu použitelný měli slot jediný a to mezi zmíněnými kartami, což opět komplikovalo situaci, neboť grafická karta svou výškou dost omezovala volné místo a na konci tohoto slotu lehce vadily i ovládací čudlíky pro monitor… Vybavení počítače dost zklamalo. Kromě nemožnosti připojení harddisku a problémy s volnými sloty počítač nenabídl ani žádné vstupně výstupní porty.

 

 

Pár frajeřin velké fušeřiny

Na druhé straně, počítač se přeci jen snažil tvářit jako solidní zařízení s různými drobnými uživatelsky příjemnými vychytávkami. Jednalo se o produkt Velké modré, takže to přeci muselo být nějak znát, ne? A tak se i případný kupující mohl lecčím pochlubit.

Především samozřejmě logem. Co si budeme povídat, úspěch IBM PC spočíval hlavně v těch třech písmenech „na kapotě“, no a u IBM Portable se na tento důležitý detail nezapomnělo. S tím souvisel i střízlivý funkční design. Optimista by v něm nalezl i jistou krásu nebo snad i eleganci. Pokud jste odjistili víko s klávesnicí, nespadlo vám vší vahou na stůl, ale díky pružnému uchycení se pomalu s grácií vyklopilo. Dobové recenze toto zmiňují s nadšením. Rohy byly zaoblené, obrazovka příjemně oranžová, a i když zobrazení písma nebylo nejdokonalejší, právě to oranžové podsvícení dodávalo počítači střízlivý profesionální vzhled. Zákazníky zpoza velké louže pak IBM potěšila zabudováním přepínatelného zdroje na 110–240V.

Portable a jeho kufřík

Pokud jste nahlédli dovnitř, nestačili jste se divit. Doboví recenzenti spekulují, že asi jednotlivé komponenty dávaly dohromady různé inženýrské týmy. V počítači je použito několik různých druhů (dokonce i různobarevných) šroubů, takže demontáž je komplikovaná nutností používat několik šroubováků, což vůbec neladilo s obvyklou snahou IBM o vnitřní preciznost a snadný přístup.

Doboví odborníci se vcelku shodovali v názoru, že počítač je vytvořen se spěchem, odbytý, nenabízí nic navíc oproti konkurenci. Paradoxně se ale shodovali v pravděpodobném úspěchu i takto podprůměrného počítače. Vždyť to byl přeci produkt IBM! Ne, že by se tento gigant nikdy nespálil, ale na poli IBM PC se mu doposud dařilo. Tehdy nikdo neměl tušení, že s rokem 1984 toto přestane platit. Objeví se PCjr, které neuspěje, no a i IBM Portable zdaleka nesplní očekávání do něj kladená.

Ano, ten první pokus o přenosné písíčko neuspěl. Sice se prodával, ale zdaleka neznamenal takový zvrat na trhu, jak v IBM doufali. Ani jeho přímí nástupci, například zmiňovaný Convertible, se nestaly lídry mezi přenosnými počítači. IBM mělo trvat ještě řadu let, než dokázala svou techniku vypilovat k dokonalost a stát se přímo symbolem kvalitních pracovních notebooků pro hodně náročné uživatele. Ovšem tyto počítače neměly s IBM Portable vůbec nic společného. Snad jen ta magická tři písmena na svém krytu…

IBM PC Convertible 5140 byl i vzhledem k existenci lepších přenosných počítačů od Compaqu, Toshiby či Zenithu prodejně neúspěšný
 

Jak se IBM stala mobilní aneb nesmělé krůčky pranotebooků

Ohodnoťte tento článek!